Guardini, Romano (JKI-K): Porovnání verzí
imported>ZRN |
imported>ZRN |
||
| (Není zobrazeno 33 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | <span id="entry">Guardini, Romano</span> (1885-1968) Něm. teolog, představitel kat. [[existencialismus katolický (JKI-K)|existencialismu]]. Po studiu teologie na univerzitě v Tübingenu byl 1910 vysvěcen na kněze. Inspirován liturgií benediktinského opatství v Beuronu ([[benediktini (JKI-K)|benediktini]]) sepsal spis ''Vom Geist der Liturgie'' (1918), jenž popisuje bohoslužbu jako hru v boží přítomnosti. Ve 20. a 30. letech působil v nár. sdružení kat. mládeže Quickborn a v jeho centru na hradě Rothenfelsu (nedaleko Würzburgu) pravidelně přednášel a kázal (o [[mše svatá (JKI-K)|mši sv]]., [[růženec (JKI-K)|růženci]], [[křížová cesta (JKI-K)|křížové cestě]] a posvátných znameních) a při bohoslužbě předjímal některé liturg. reformy [[druhý vatikánský koncil (JKI-K)|druhého vatikánského koncilu]] (nár. jazyk, umístění oltáře). 1930 se stal prvním kat. teologem na převážně protest. univerzitě v Berlíně, kde z podnětu Maxe Schelera (1874-1928) a Martina [[Buber, Martin (JKI-J)|Bubera |
+ | <span id="entry">Guardini, Romano</span> (1885-1968) Něm. teolog, představitel kat. [[existencialismus katolický (JKI-K)|existencialismu]]. Po studiu teologie na univerzitě v Tübingenu byl 1910 vysvěcen na kněze. Inspirován liturgií benediktinského opatství v Beuronu ([[benediktini (JKI-K)|benediktini]]) sepsal spis ''Vom Geist der Liturgie'' (1918), jenž popisuje bohoslužbu jako hru v boží přítomnosti. Ve 20. a 30. letech působil v nár. sdružení kat. mládeže Quickborn a v jeho centru na hradě Rothenfelsu (nedaleko Würzburgu) pravidelně přednášel a kázal (o [[mše svatá (JKI-K)|mši sv]]., [[růženec (JKI-K)|růženci]], [[křížová cesta (JKI-K)|křížové cestě]] a posvátných znameních) a při bohoslužbě předjímal některé liturg. reformy [[druhý vatikánský koncil (JKI-K)|druhého vatikánského koncilu]] (nár. jazyk, umístění oltáře). 1930 se stal prvním kat. teologem na převážně protest. univerzitě v Berlíně, kde z podnětu Maxe Schelera (1874-1928) a Martina [[Buber, Martin (JKI-J)|Bubera]] přednášel o životě a díle význ. kř. myslitelů (mezi jeho posluchači byli i Hans Urs von [[Balthasar, Hans Urs von (JKI-K)|Balthasar]] a Hannah Arendtová). V době nacismu zdůrazňoval nezastupitelnou roli Ježíše Krista (''Herr'', 1937); 1939 ho nacisté zbavili profesury a Quickborn rozpustili. Po válce rozvíjel na univerzitách v Tübingenu 1946-1948 a Mnichově (1948-1963) témata christologická i hist.-filosofická a antropologická, soustředěná na otázky konkrétního lidského prožívání spirituálních východisek kř. kultury a kř. postoje ke světu. Hl. díla: ''Die Bekehrung des Aurelius Augustinus'', 1936; ''Christliches Bewusstsein. Versuche'' ''über Pascal'', 1934; ''Der Welt und Person'', 1939; ''Die Offenbarung. Ihr Wesen und ihre Formen'', 1940; ''Freiheit, Gnade, Schicksal'', 1948; ''Das Ende der Neuzeit'', 1950. Čes.: ''O živém Bohu'', 1939; ''O posvátných znameních'', 1969, <sup>2</sup>1992; ''O modlitbě'', 1970; ''Konec novověku'', 1992; ''O duchu liturgie,'' 1993, a řada drobnějších pastoračně zaměřených prací. |
''[[:Kategorie:Aut: Pavlincová Helena|Helena Pavlincová]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Pavlincová Helena|Helena Pavlincová]]''<br /> |
||
Aktuální verze z 13. 10. 2025, 20:05
Guardini, Romano (1885-1968) Něm. teolog, představitel kat. existencialismu. Po studiu teologie na univerzitě v Tübingenu byl 1910 vysvěcen na kněze. Inspirován liturgií benediktinského opatství v Beuronu (benediktini) sepsal spis Vom Geist der Liturgie (1918), jenž popisuje bohoslužbu jako hru v boží přítomnosti. Ve 20. a 30. letech působil v nár. sdružení kat. mládeže Quickborn a v jeho centru na hradě Rothenfelsu (nedaleko Würzburgu) pravidelně přednášel a kázal (o mši sv., růženci, křížové cestě a posvátných znameních) a při bohoslužbě předjímal některé liturg. reformy druhého vatikánského koncilu (nár. jazyk, umístění oltáře). 1930 se stal prvním kat. teologem na převážně protest. univerzitě v Berlíně, kde z podnětu Maxe Schelera (1874-1928) a Martina Bubera přednášel o životě a díle význ. kř. myslitelů (mezi jeho posluchači byli i Hans Urs von Balthasar a Hannah Arendtová). V době nacismu zdůrazňoval nezastupitelnou roli Ježíše Krista (Herr, 1937); 1939 ho nacisté zbavili profesury a Quickborn rozpustili. Po válce rozvíjel na univerzitách v Tübingenu 1946-1948 a Mnichově (1948-1963) témata christologická i hist.-filosofická a antropologická, soustředěná na otázky konkrétního lidského prožívání spirituálních východisek kř. kultury a kř. postoje ke světu. Hl. díla: Die Bekehrung des Aurelius Augustinus, 1936; Christliches Bewusstsein. Versuche über Pascal, 1934; Der Welt und Person, 1939; Die Offenbarung. Ihr Wesen und ihre Formen, 1940; Freiheit, Gnade, Schicksal, 1948; Das Ende der Neuzeit, 1950. Čes.: O živém Bohu, 1939; O posvátných znameních, 1969, 21992; O modlitbě, 1970; Konec novověku, 1992; O duchu liturgie, 1993, a řada drobnějších pastoračně zaměřených prací.