Songcängampo (Tibet): Porovnání verzí
imported>ZRN |
imported>ZRN |
||
| (Není zobrazeno 46 mezilehlých verzí od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | <span id="entry">Songcängampo</span> (''srong btsan sgam po'') – největší z prvních, historicky doložených panovníků Tibetské říše, její v pořadí třiatřicátý král (569–650, nebo 617–698). Významně rozšířil hranice po otci [[Namrisongcän (Tibet)|Namrisongcänovi]] zděděné říše, reorganizoval její administrativu, hlavní město přenesl z údolí [[Jarlung (Tibet)|Jarlungu]] do Rasy (''ra sa'', „Místo koz“), přejmenované později na Lhasu (''lha sa'', „Místo bohů“), podporoval vytvoření a zavedení písma a udržoval čilý styk se sousedními zeměmi. Z jeho pěti žen se do historie buddhismu v Tibetu zapsaly nepálská princezna [[Lhačigthicün (Tibet)|Lhačigthicün]] a čínská princezna [[Wen-čcheng |
+ | <span id="entry">Songcängampo</span> (''srong btsan sgam po'') – největší z prvních, historicky doložených panovníků Tibetské říše, její v pořadí třiatřicátý král (569–650, nebo 617–698). Významně rozšířil hranice po otci [[Namrisongcän (Tibet)|Namrisongcänovi]] zděděné říše, reorganizoval její administrativu, hlavní město přenesl z údolí [[Jarlung (Tibet)|Jarlungu]] do Rasy (''ra sa'', „Místo koz“), přejmenované později na Lhasu (''lha sa'', „Místo bohů“), podporoval vytvoření a zavedení písma a udržoval čilý styk se sousedními zeměmi. Z jeho pěti žen se do historie buddhismu v Tibetu zapsaly nepálská princezna [[Lhačigthicün (Tibet)|Lhačigthicün]] a čínská princezna [[Wen-čcheng Kung-ču (Tibet)|Wen-čcheng kung-ču]], která mu darem přinesla sochu [[Džowo (Tibet)|Džowa]], dodnes uctívanou v lhaském chrámu [[Džókhang, Džowökhang (Tibet)|Džókhangu]]. |
''[[:Kategorie:Aut: Kolmaš Josef|Josef Kolmaš]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Kolmaš Josef|Josef Kolmaš]]''<br /> |
||
Aktuální verze z 6. 12. 2025, 20:33
Songcängampo (srong btsan sgam po) – největší z prvních, historicky doložených panovníků Tibetské říše, její v pořadí třiatřicátý král (569–650, nebo 617–698). Významně rozšířil hranice po otci Namrisongcänovi zděděné říše, reorganizoval její administrativu, hlavní město přenesl z údolí Jarlungu do Rasy (ra sa, „Místo koz“), přejmenované později na Lhasu (lha sa, „Místo bohů“), podporoval vytvoření a zavedení písma a udržoval čilý styk se sousedními zeměmi. Z jeho pěti žen se do historie buddhismu v Tibetu zapsaly nepálská princezna Lhačigthicün a čínská princezna Wen-čcheng kung-ču, která mu darem přinesla sochu Džowa, dodnes uctívanou v lhaském chrámu Džókhangu.