Jehuda Liva ben Becalel (JKI-J): Porovnání verzí
imported>JD m (oprava odkazů) |
imported>ZRN |
||
| (Není zobrazeno 33 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | <span id="entry">Jehuda Liva ben Becalel</span> (též Vysoký Rabi Löw; akronym MaHaRaL z hebr. Morenu ha-rav Liva – Náš učitel rabi Liva, 1512-1609) Náb. myslitel, [[rabín (JKI-J)|rabín]], talmudista, astronom a matematik působící převážně v Praze. Jeho rodina pocházela z Wormsu. J.L.B. dlouho žil v Poznani jako soukromý učenec, 1553 až 1573 zastával úřad zemského rabína v Mikulově, poté vedl talmudickou školu (klausu) v místě dnešní Klausové synagogy v Praze. Pro svou prestiž byl 1592 zřejmě přijat k důvěrnému rozhovoru s císařem Rudolfem II. (1576 až 1611) na Hradčanech. Od 1592 působil jako vrchní rabín v Poznani, 1597 se v téže funkci vrátil do Prahy, kde zemřel. Je pochován na Starém žid. hřbitově v Praze. J.L.B. byl výjimečná renesanční osobnost zasahující do řady oblastí tradiční žid. vzdělanosti i dobové vědy. Ve svých hebr. spisech věnoval pozornost [[exegeze (JKI-J)|exegezi]] talmudické [[agada (JKI-J)|agady]] rozvíjené v tradicích [[midraš (JKI-J)|midrašů]]. Jeho dílo obsahuje také mnohé fil. prvky, i když nebyl čistým filosofem a odmítal aristotelskou filosofii, pokud dospívá k názorům neslučitelným s [[judaismus (JKI-J)|judaismem]]. Silně na něj působila také [[kabala (JKI-J)|kabala]], třebaže nepoužíval její speciální terminologii. Boha považoval za základ veškerého bytí, velmi oceňoval [[Tóra (JKI-J)|Tóru]] a chápal ji jako projev nejvyššího božského rozumu, který vtiskuje řád a pořádek stvořenému světu. Lidský rozum musí být proto v souladu s Tórou a božím rozumem. Člověk byl stvořen [[Bůh (JKI-J)|Bohem]] jako mikrokosmos a dynamická bytost, která se stále vyvíjí. Svou nejnižší složkou spočívá v přírodě, kterou ovládá princip boje všech proti všem. Zároveň je však členem lidské společnosti, která musí být ovládána principem míru ([[šalom (JKI-J)|šalom]]). Proto všechny národy musí být svobodné a utlačování jednoho národa národem druhým odporuje božímu řádu. To plně platí i o [[Izrael (JKI-J)|Izraeli]], jehož vyhnání z pův. vlasti nemůže být věčné a musí dojít k návratu. Konečným cílem člověka, lidstva a světa je ovšem návrat k Bohu, z něhož vše vzešlo. V návaznosti na tyto myšlenky rozvíjel J.L.B. i svou etiku, která je blízká pojetí [[chasidismus (JKI-J)|chasidismu]], za jehož předchůdce bývá považován. V tomto duchu také rozvíjel svou pedagogickou reformu, která připomíná o něco mladší zásady J. A. [[Komenský, Jan Amos (JKI-K)|Komenského |
+ | <div id="photo">[[Soubor:JKI_Jehuda Liva ben Becalel.jpg|upright|Rabbi Löw a Golem (kresba Mikoláše Alše, 1899)]]</div><span id="entry">Jehuda Liva ben Becalel</span> (též Vysoký Rabi Löw; akronym MaHaRaL z hebr. Morenu ha-rav Liva – Náš učitel rabi Liva, 1512-1609) Náb. myslitel, [[rabín (JKI-J)|rabín]], talmudista, astronom a matematik působící převážně v Praze. Jeho rodina pocházela z Wormsu. J.L.B. dlouho žil v Poznani jako soukromý učenec, 1553 až 1573 zastával úřad zemského rabína v Mikulově, poté vedl talmudickou školu (klausu) v místě dnešní Klausové synagogy v Praze. Pro svou prestiž byl 1592 zřejmě přijat k důvěrnému rozhovoru s císařem Rudolfem II. (1576 až 1611) na Hradčanech. Od 1592 působil jako vrchní rabín v Poznani, 1597 se v téže funkci vrátil do Prahy, kde zemřel. Je pochován na Starém žid. hřbitově v Praze. J.L.B. byl výjimečná renesanční osobnost zasahující do řady oblastí tradiční žid. vzdělanosti i dobové vědy. Ve svých hebr. spisech věnoval pozornost [[exegeze (JKI-J)|exegezi]] talmudické [[agada (JKI-J)|agady]] rozvíjené v tradicích [[midraš (JKI-J)|midrašů]]. Jeho dílo obsahuje také mnohé fil. prvky, i když nebyl čistým filosofem a odmítal aristotelskou filosofii, pokud dospívá k názorům neslučitelným s [[judaismus (JKI-J)|judaismem]]. Silně na něj působila také [[kabala (JKI-J)|kabala]], třebaže nepoužíval její speciální terminologii. Boha považoval za základ veškerého bytí, velmi oceňoval [[Tóra (JKI-J)|Tóru]] a chápal ji jako projev nejvyššího božského rozumu, který vtiskuje řád a pořádek stvořenému světu. Lidský rozum musí být proto v souladu s Tórou a božím rozumem. Člověk byl stvořen [[Bůh (JKI-J)|Bohem]] jako mikrokosmos a dynamická bytost, která se stále vyvíjí. Svou nejnižší složkou spočívá v přírodě, kterou ovládá princip boje všech proti všem. Zároveň je však členem lidské společnosti, která musí být ovládána principem míru ([[šalom (JKI-J)|šalom]]). Proto všechny národy musí být svobodné a utlačování jednoho národa národem druhým odporuje božímu řádu. To plně platí i o [[Izrael (JKI-J)|Izraeli]], jehož vyhnání z pův. vlasti nemůže být věčné a musí dojít k návratu. Konečným cílem člověka, lidstva a světa je ovšem návrat k Bohu, z něhož vše vzešlo. V návaznosti na tyto myšlenky rozvíjel J.L.B. i svou etiku, která je blízká pojetí [[chasidismus (JKI-J)|chasidismu]], za jehož předchůdce bývá považován. V tomto duchu také rozvíjel svou pedagogickou reformu, která připomíná o něco mladší zásady J. A. [[Komenský, Jan Amos (JKI-K)|Komenského]]. Výchova má být logická, jasná, postupující od jednoduššího ke složitějšímu a přihlížející ke schopnostem žáků. Z rozsáhlého projektu šesti agadických komentářů, pojmenovaných podle prvních šesti [[sefíra (JKI-J)|sefír]] a věnovaných tématům žid. [[svátky ročního cyklu (JKI-J)|svátků]], realizoval tři – ''Gvurot ha-Šem'' (Mocné činy boží, 1582), věnované [[Pesach (JKI-J)|Pesachu]] čili tématu exodu; ''Tif’eret Jisra’el'' (Ozdoba Izraele, 1599), věnovaná [[Šavu’ot (JKI-J)|Šavu’ot]] čili tématu [[zjevení (JKI-J)|zjevení]]; a ''Necach Jisra’el'' (Věčnost Izraele, 1600), věnovaná [[Tiš’a be-av (JKI-J)|Tiš’a be-av]] čili tématu [[exil (JKI-J)|exilu]] a vykoupení. Oproti pův. plánu se k nim volně řadí studie ''Or chadaš'' (Nové světlo, 1600) na téma [[Purim (JKI-J)|Purim]] a ''Ner micva'' (Svícen přikázání, 1600) na téma [[Chanuka (JKI-J)|Chanuka]]. Z jeho etických spisů patří k nejvýzn. ''Derech chajim'' (Cesta života, 1589) komentující ''[[Pirkej avot (JKI-J)|Pirkej avot]]'', a ''Netivot olam'' (Věčné cesty, 1595) předkládající ucelenou etickou nauku. Vrchol jeho životního díla představuje ''Be’er ha-gola'' (Studna exilu, 1600) obhajující a oslavující metody midraše. Vypracoval také pravidla pro fungování pražského pohřebního spolku [[chevra kadiša (JKI-J)|chevra kadiša]]. Přes rozsáhlé lit. dílo a působení jeho význ. žáků (David [[Gans, David ben Šlomo (JKI-J)|Gans]], Lipmann [[Heller, Jom Tov Lipmann ben Natan ha-Levi (JKI-J)|Heller]], Šabtaj Šeftl ben Akiva [[Horovicové (JKI-J)|Horovic]]) byl J.L.B. znám dalším generacím především díky svému spojení s legendami o [[golem (JKI-J)|golemovi]] a některými dalšími pražskými pověstmi. |
''[[:Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor|Dalibor Papoušek]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Papoušek Dalibor|Dalibor Papoušek]]''<br /> |
||
Aktuální verze z 13. 10. 2025, 20:05
Jehuda Liva ben Becalel (též Vysoký Rabi Löw; akronym MaHaRaL z hebr. Morenu ha-rav Liva – Náš učitel rabi Liva, 1512-1609) Náb. myslitel, rabín, talmudista, astronom a matematik působící převážně v Praze. Jeho rodina pocházela z Wormsu. J.L.B. dlouho žil v Poznani jako soukromý učenec, 1553 až 1573 zastával úřad zemského rabína v Mikulově, poté vedl talmudickou školu (klausu) v místě dnešní Klausové synagogy v Praze. Pro svou prestiž byl 1592 zřejmě přijat k důvěrnému rozhovoru s císařem Rudolfem II. (1576 až 1611) na Hradčanech. Od 1592 působil jako vrchní rabín v Poznani, 1597 se v téže funkci vrátil do Prahy, kde zemřel. Je pochován na Starém žid. hřbitově v Praze. J.L.B. byl výjimečná renesanční osobnost zasahující do řady oblastí tradiční žid. vzdělanosti i dobové vědy. Ve svých hebr. spisech věnoval pozornost exegezi talmudické agady rozvíjené v tradicích midrašů. Jeho dílo obsahuje také mnohé fil. prvky, i když nebyl čistým filosofem a odmítal aristotelskou filosofii, pokud dospívá k názorům neslučitelným s judaismem. Silně na něj působila také kabala, třebaže nepoužíval její speciální terminologii. Boha považoval za základ veškerého bytí, velmi oceňoval Tóru a chápal ji jako projev nejvyššího božského rozumu, který vtiskuje řád a pořádek stvořenému světu. Lidský rozum musí být proto v souladu s Tórou a božím rozumem. Člověk byl stvořen Bohem jako mikrokosmos a dynamická bytost, která se stále vyvíjí. Svou nejnižší složkou spočívá v přírodě, kterou ovládá princip boje všech proti všem. Zároveň je však členem lidské společnosti, která musí být ovládána principem míru (šalom). Proto všechny národy musí být svobodné a utlačování jednoho národa národem druhým odporuje božímu řádu. To plně platí i o Izraeli, jehož vyhnání z pův. vlasti nemůže být věčné a musí dojít k návratu. Konečným cílem člověka, lidstva a světa je ovšem návrat k Bohu, z něhož vše vzešlo. V návaznosti na tyto myšlenky rozvíjel J.L.B. i svou etiku, která je blízká pojetí chasidismu, za jehož předchůdce bývá považován. V tomto duchu také rozvíjel svou pedagogickou reformu, která připomíná o něco mladší zásady J. A. Komenského. Výchova má být logická, jasná, postupující od jednoduššího ke složitějšímu a přihlížející ke schopnostem žáků. Z rozsáhlého projektu šesti agadických komentářů, pojmenovaných podle prvních šesti sefír a věnovaných tématům žid. svátků, realizoval tři – Gvurot ha-Šem (Mocné činy boží, 1582), věnované Pesachu čili tématu exodu; Tif’eret Jisra’el (Ozdoba Izraele, 1599), věnovaná Šavu’ot čili tématu zjevení; a Necach Jisra’el (Věčnost Izraele, 1600), věnovaná Tiš’a be-av čili tématu exilu a vykoupení. Oproti pův. plánu se k nim volně řadí studie Or chadaš (Nové světlo, 1600) na téma Purim a Ner micva (Svícen přikázání, 1600) na téma Chanuka. Z jeho etických spisů patří k nejvýzn. Derech chajim (Cesta života, 1589) komentující Pirkej avot, a Netivot olam (Věčné cesty, 1595) předkládající ucelenou etickou nauku. Vrchol jeho životního díla představuje Be’er ha-gola (Studna exilu, 1600) obhajující a oslavující metody midraše. Vypracoval také pravidla pro fungování pražského pohřebního spolku chevra kadiša. Přes rozsáhlé lit. dílo a působení jeho význ. žáků (David Gans, Lipmann Heller, Šabtaj Šeftl ben Akiva Horovic) byl J.L.B. znám dalším generacím především díky svému spojení s legendami o golemovi a některými dalšími pražskými pověstmi.