politická teologie (JKI-K): Porovnání verzí
imported>ZRN |
|||
| (Není zobrazeno 35 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | <span id="entry">politická teologie</span> Teol. reflexe vztahů, v nichž teologie a náboženství (zvl. křesťanství) vstupují do politiky, tzn. mají polit.-ideologické a polit.-praktické důsledky. Název p.t. je odvozený z řec. filosofie; stoikové znali tzv. theologia politike, jíž rozuměli výklad tradičních náboženství, pokud je jejich znalost nezbytná pro blaho obce. V kř. teologii se pojem poprvé objevuje v [[ |
+ | <span id="entry">politická teologie</span> Teol. reflexe vztahů, v nichž teologie a náboženství (zvl. křesťanství) vstupují do politiky, tzn. mají polit.-ideologické a polit.-praktické důsledky. Název p.t. je odvozený z řec. filosofie; stoikové znali tzv. theologia politike, jíž rozuměli výklad tradičních náboženství, pokud je jejich znalost nezbytná pro blaho obce. V kř. teologii se pojem poprvé objevuje v [[Tertullian (JKI-K)|Tertullianově]] díle ''Ad nationes'' (II, 1-9), kde je p.t. kritizována, stejně jako u círk. historika Eusebia. Obsáhleji zmiňuje p.t. [[Augustinus Aurelius (JKI-K)|Augustinus]] (''De civitate Dei'', VI, 5). V nové souvislosti se objevuje až v moderně: stoupenci náb. filosofie K. Marxe užívali tento termín pro označení teol. postojů, které napomáhaly konzervovat stávající společ.-polit. poměry a vázaly se na sekulární polit. moc. Pozitivně uchopil p.t. teoretik práva a filosof Carl Schmitt (''Politische Theologie'', 1922), který pod tímto názvem rozvinul teorii státní suverenity. Do teologie se vrátila nová p.t. v 60. letech 20. stol., v katolicismu zásluhou J. B. Metze, v protestantismu J. [[Moltmann, Jürgen (JKI-K)|Moltmanna]] a D. Sölleové. Společným znakem je snaha osvobodit křesťanství od zátěže konzervativní círk. politiky a dosáhnout nového vztahu mezi církvemi a světem, který by se vyznačoval polit. liberalismem, ekumenismem a polit. opcí pro utlačované a chudé. Ve svých cílech se p.t. soudobých teologů zčásti překrývá s [[teologie (JKI-K)|teologií]] osvobození. |
''[[:Kategorie:Aut: Horyna Břetislav|Břetislav Horyna]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Horyna Břetislav|Břetislav Horyna]]''<br /> |
||
Aktuální verze z 13. 10. 2025, 20:05
politická teologie Teol. reflexe vztahů, v nichž teologie a náboženství (zvl. křesťanství) vstupují do politiky, tzn. mají polit.-ideologické a polit.-praktické důsledky. Název p.t. je odvozený z řec. filosofie; stoikové znali tzv. theologia politike, jíž rozuměli výklad tradičních náboženství, pokud je jejich znalost nezbytná pro blaho obce. V kř. teologii se pojem poprvé objevuje v Tertullianově díle Ad nationes (II, 1-9), kde je p.t. kritizována, stejně jako u círk. historika Eusebia. Obsáhleji zmiňuje p.t. Augustinus (De civitate Dei, VI, 5). V nové souvislosti se objevuje až v moderně: stoupenci náb. filosofie K. Marxe užívali tento termín pro označení teol. postojů, které napomáhaly konzervovat stávající společ.-polit. poměry a vázaly se na sekulární polit. moc. Pozitivně uchopil p.t. teoretik práva a filosof Carl Schmitt (Politische Theologie, 1922), který pod tímto názvem rozvinul teorii státní suverenity. Do teologie se vrátila nová p.t. v 60. letech 20. stol., v katolicismu zásluhou J. B. Metze, v protestantismu J. Moltmanna a D. Sölleové. Společným znakem je snaha osvobodit křesťanství od zátěže konzervativní círk. politiky a dosáhnout nového vztahu mezi církvemi a světem, který by se vyznačoval polit. liberalismem, ekumenismem a polit. opcí pro utlačované a chudé. Ve svých cílech se p.t. soudobých teologů zčásti překrývá s teologií osvobození.