cháridža (Islam): Porovnání verzí

Verze z 10. 11. 2024, 17:29

cháridža – duchovní proud, právem pokládaný za nejstarší sektu (či směr) v islámu. Vznikla v roce 657, kdy se v bitvě u Siffínu poblíž Eufratu utkal čtvrtý z chalífů „vedených správnou cestou“, ʻAlí ibn Abí Tálib se svým nejnebezpečnějším sokem, syrským místodržícím Muʻáwijou ibn Abí Sufján. A protože boje byly nerozhodné, přistoupil ʻAlí na Muʻáwijův úskočný návrh k jednání, čímž vlastně připustil, že o legitimitě jeho moci je vůbec možno pochybovat. V reakci na tento krok se od něj oddělila část jeho stoupenců, a protože odešli (arabsky charadža) začalo se jim říkat cháridža, česky „cháridžovci“. Ve sporu o to, kdo má právo stát v čele muslimské obce (umma), v němž většina prosazovala názor, že vedení obce náleží kompetentnímu muži z kmene Qurajšovců (pozdější sunnité), a jiní prohlašovali, že v čele smí stát jedině muž z rodu Prorokova (šíʻa), charidžovci zastávali extrémně teokratický postoj a hlásali, že jediným kritériem pro volbu vůdce obce je jeho víra (ímán) a morální integrita (viz etika), takže to může být (jak praví okřídlený bonmot) „třeba i habešský otrok s uřezaným nosem“. Cháridžovci urputně bojovali jak se sunnity, tak i s šíity a velmi záhy se rozštěpili na několik proudů, mimo jiné též radikální azrakovce, kteří své cíle neváhali prosazovat násilnými prostředky, a umírněnou ibádíji, která se jako jediná udržela dodnes (v Ománu, na Zanzibaru a v severní Africe). Cháridžovci za jediný zdroj náboženské i politické autority považovali Korán; tedy pro volbu jejich chalífy je směrodatná zejména jeho znalost svatého Písma, nikoliv původ či sociální statut. Když se vůdce dopustí hříchu, ztrácí legitimní moc a může být proto sesazen. Cháridžovci pokládali muslimské režimy své doby za příliš světské, a tedy uzurpátorské. Věřili ve stvořenost textu Koránu, prosazovali jeho alegorický výklad (taʼwíl) a v nábožensko-právní rovině (viz fiqh) hojně využívali právo na svobodný úsudek (raʼj). V dnešní době tvoří ve více než miliardě muslimů po celém světě jen nepatrnou kapku v moři; jejich celkový počet patrně nepřesahuje milion stoupenců.

Dále k tématu

Aš-Šahrastání, Muhammad. Kniha náboženských a filosofických sekt a škol: Díly věnované islámským směrům a odnožím. Přel. Bronislav Ostřanský, Praha: Academia, 2021;

Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;

Kropáček, Luboš. Islámský fundamentalismus. Praha: Vyšehrad, 1996;

Tauer, Felix. Svět islámu: Dějiny a kultura. Praha: Vyšehrad, 2006.

Bronislav Ostřanský

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">cháridža</span> – duchovní proud, právem pokládaný za nejstarší sektu (či směr) v islámu. Vznikla v roce 657, kdy se v bitvě u Siffínu poblíž Eufratu utkal čtvrtý z [[chalífa (Islam)|chalífů]] „vedených správnou cestou“, ʻAlí ibn Abí Tálib se svým nejnebezpečnějším sokem, syrským místodržícím Muʻáwijou ibn Abí Sufján. A protože boje byly nerozhodné, přistoupil ʻAlí na Muʻáwijův úskočný návrh k jednání, čímž vlastně připustil, že o legitimitě jeho moci je vůbec možno pochybovat. V reakci na tento krok se od něj oddělila část jeho stoupenců, a protože odešli (arabsky ''charadža'') začalo se jim říkat ''cháridža'', česky „cháridžovci“. Ve sporu o to, kdo má právo stát v čele muslimské obce (''umma''), v němž většina prosazovala názor, že vedení obce náleží kompetentnímu muži z kmene Qurajšovců (pozdější sunnité), a jiní prohlašovali, že v čele smí stát jedině muž z rodu [[prorokové a profécie (Islam)|Prorokova]] ([[šíʻa (Islam)|šíʻa]]), charidžovci zastávali extrémně teokratický postoj a hlásali, že jediným kritériem pro volbu vůdce obce je jeho víra (''[[ímán (Islam)|ímán]]'') a morální integrita (viz [[etika (Islam)|etika]]), takže to může být (jak praví okřídlený bonmot) „třeba i habešský [[otroci a otroctví (Islam)|otrok]] s uřezaným nosem“. Cháridžovci urputně bojovali jak se sunnity, tak i s šíity a velmi záhy se rozštěpili na několik proudů, mimo jiné též radikální azrakovce, kteří své cíle neváhali prosazovat násilnými prostředky, a umírněnou [[ibádíja (Islam)|ibádíji]], která se jako jediná udržela dodnes (v Ománu, na Zanzibaru a v severní Africe). Cháridžovci za jediný zdroj náboženské i politické autority považovali [[Korán (Islam)|Korán]]; tedy pro volbu jejich chalífy je směrodatná zejména jeho znalost svatého Písma, nikoliv původ či sociální statut. Když se vůdce dopustí hříchu, ztrácí legitimní moc a může být proto sesazen. Cháridžovci pokládali muslimské režimy své doby za příliš světské, a tedy uzurpátorské. Věřili ve stvořenost textu Koránu, prosazovali jeho alegorický výklad (''taʼwíl'') a v nábožensko-právní rovině (viz ''[[fiqh (Islam)|fiqh]]'') hojně využívali právo na svobodný úsudek (''raʼj''). V dnešní době tvoří ve více než miliardě muslimů po celém světě jen nepatrnou kapku v moři; jejich celkový počet patrně nepřesahuje milion stoupenců.
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Aš-Šahrastání, Muhammad. ''Kniha náboženských a filosofických sekt a škol: Díly věnované islámským směrům a odnožím''. Přel. Bronislav Ostřanský, Praha: Academia, 2021;