El (JKI-J)

El Západosemitský výraz označující v obecném smyslu jakéhokoliv boha (srov. akkadské ilu[m]). Ve funkci vlastního jména označoval nejvyššího boha kanaánského panteonu E., který v pol. 2. tis. př.n.l. ustoupil do pozadí ve prospěch boha Ba’ala. E. byl považován za stvořitele bohů i lidí, záruku kosmického řádu a vládce bohů, podle mytologických textů z Ugaritu byla jeho manželkou bohyně Ašera. V bibli hraje výraz e. klíčovou roli ve vyprávěních spojených s postavami patriarchů. V apelativní funkci charakterizuje nomádského, putujícího boha patriarchů jako Boha otců (Gn 31,5.29.42; Ex 3,13-16) či Boha Abrahama (Gn 24,12.27), Izáka (Gn 46,1.3) a Jákoba (Ex 3,14-16). Ve funkci propria se vyskytuje ve jménech božstev na posvátných návrších (bama), která patriarchové pravidelně navštěvovali. K těmto božstvům, chápaným patrně jako autonomní numina konkrétního místa nebo jako lokální manifestace nejvyššího boha E., patřili zejm. El Šadaj (Všemohoucí, dosl. Hora; Gn 17,1; 28,3; 35,11; 43,14; 48,3), El Eljon (Nejvyšší; Gn 14,18-20), El Olam (Věčný; Gn 21,33), El Betel (Betelský; Gn 28,12-22) a El Ro’i (Vidoucí [mě] nebo Zjevující se [mi]; Gn 16,13). Přinesením oběti v jejich lokální doméně byli absorbováni jako dílčí atributy Boha Izraele, označovaného v jednotě božských vlastností plurálem Elohim. V apelativním významu bůh je výraz e. také častou součástí teoforních bibl. jmen (např. Elijahu – [můj] bůh je Jahve, Elijáš; Jo’el – Jahve je bůh, Jóel).

Viz též: krásná jména boží (JKI-I)

Dalibor Papoušek