Pokorný Ladislav: Porovnání verzí
imported>ZRN |
imported>ZRN |
||
| Řádek 6: | Řádek 6: | ||
[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] teolog. Vystudoval bohosloveckou fakultu Karlovy univerzity v Praze (1939), kde byl téhož roku vysvěcen na kněze. Roku 1951 získal doktorát teologie na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Bratislavě. V letech 1949–53 působil na bohosloveckých fakultách v Praze a Litoměřicích, po nuceném opuštění akademické dráhy působil v pastoraci v litoměřické diecézi. K výuce se vrátil v roce 1965; postupně působil jako lektor, docent, profesor liturgiky a vedoucí katedry praktických oborů, v letech 1974–78 byl děkanem litoměřické fakulty, později proděkanem. Roku 1979 odešel do penze, nadále však působil jako redaktor (časopis ''Duchovní pastýř'', Vydavatelství Charity), organizátor seminářů a člen prorežimního Sdružení katolických duchovních Pacem in terris. V osmdesátých letech vystupoval v médiích jako obhájce komunistického režimu a popíral existenci cenzury v náboženském prostředí, čímž si vysloužil veřejnou kritiku od římskokatolických disidentů a signatářů Charty 77. Zemřel v Domově sv. Karla Boromejského a byl pohřben v hrobce kanovníků Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském. Badatelsky se věnoval liturgice a pastorální teologii, publikoval desítky odborných i populárně-náboženských titulů, mj. ''Celý rok s dětmi'' (1944), ''Lásky kdybych neměl'' (1961), ''Prostřený stůl'' (1979, 1990), ''Z dějin liturgie u nás'' (1969), ''Obnovená liturgie'' (1976), ''Liturgika'' (1974–80, pětidílný cyklus), ''Věřím a vyznávám'' (1983–88), ''Slovo ke dni'' (1985–90), ''Světlo svátostí a času'' (1981), ''Živý růženec'' (1986). Redigoval také řadu sborníků SKD Pacem in terris: ''Stopami koncilu'' (1983), ''Litera slovem oživená'' (1985), ''Odkaz soluňských bratří'' (1987) aj. |
[[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] teolog. Vystudoval bohosloveckou fakultu Karlovy univerzity v Praze (1939), kde byl téhož roku vysvěcen na kněze. Roku 1951 získal doktorát teologie na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Bratislavě. V letech 1949–53 působil na bohosloveckých fakultách v Praze a Litoměřicích, po nuceném opuštění akademické dráhy působil v pastoraci v litoměřické diecézi. K výuce se vrátil v roce 1965; postupně působil jako lektor, docent, profesor liturgiky a vedoucí katedry praktických oborů, v letech 1974–78 byl děkanem litoměřické fakulty, později proděkanem. Roku 1979 odešel do penze, nadále však působil jako redaktor (časopis ''Duchovní pastýř'', Vydavatelství Charity), organizátor seminářů a člen prorežimního Sdružení katolických duchovních Pacem in terris. V osmdesátých letech vystupoval v médiích jako obhájce komunistického režimu a popíral existenci cenzury v náboženském prostředí, čímž si vysloužil veřejnou kritiku od římskokatolických disidentů a signatářů Charty 77. Zemřel v Domově sv. Karla Boromejského a byl pohřben v hrobce kanovníků Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském. Badatelsky se věnoval liturgice a pastorální teologii, publikoval desítky odborných i populárně-náboženských titulů, mj. ''Celý rok s dětmi'' (1944), ''Lásky kdybych neměl'' (1961), ''Prostřený stůl'' (1979, 1990), ''Z dějin liturgie u nás'' (1969), ''Obnovená liturgie'' (1976), ''Liturgika'' (1974–80, pětidílný cyklus), ''Věřím a vyznávám'' (1983–88), ''Slovo ke dni'' (1985–90), ''Světlo svátostí a času'' (1981), ''Živý růženec'' (1986). Redigoval také řadu sborníků SKD Pacem in terris: ''Stopami koncilu'' (1983), ''Litera slovem oživená'' (1985), ''Odkaz soluňských bratří'' (1987) aj. |
||
| − | ''[[:Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]'' |
+ | ''[[:Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]]''<br /> |
[[Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]] |
[[Kategorie:Aut: Schlichtsová Jitka|Jitka Schlichtsová]] |
||
Verze z 13. 10. 2025, 19:52
Pokorný Ladislav
ve Zdicích (okr. Beroun)
v Praze
Římskokatolický teolog. Vystudoval bohosloveckou fakultu Karlovy univerzity v Praze (1939), kde byl téhož roku vysvěcen na kněze. Roku 1951 získal doktorát teologie na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Bratislavě. V letech 1949–53 působil na bohosloveckých fakultách v Praze a Litoměřicích, po nuceném opuštění akademické dráhy působil v pastoraci v litoměřické diecézi. K výuce se vrátil v roce 1965; postupně působil jako lektor, docent, profesor liturgiky a vedoucí katedry praktických oborů, v letech 1974–78 byl děkanem litoměřické fakulty, později proděkanem. Roku 1979 odešel do penze, nadále však působil jako redaktor (časopis Duchovní pastýř, Vydavatelství Charity), organizátor seminářů a člen prorežimního Sdružení katolických duchovních Pacem in terris. V osmdesátých letech vystupoval v médiích jako obhájce komunistického režimu a popíral existenci cenzury v náboženském prostředí, čímž si vysloužil veřejnou kritiku od římskokatolických disidentů a signatářů Charty 77. Zemřel v Domově sv. Karla Boromejského a byl pohřben v hrobce kanovníků Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském. Badatelsky se věnoval liturgice a pastorální teologii, publikoval desítky odborných i populárně-náboženských titulů, mj. Celý rok s dětmi (1944), Lásky kdybych neměl (1961), Prostřený stůl (1979, 1990), Z dějin liturgie u nás (1969), Obnovená liturgie (1976), Liturgika (1974–80, pětidílný cyklus), Věřím a vyznávám (1983–88), Slovo ke dni (1985–90), Světlo svátostí a času (1981), Živý růženec (1986). Redigoval také řadu sborníků SKD Pacem in terris: Stopami koncilu (1983), Litera slovem oživená (1985), Odkaz soluňských bratří (1987) aj.