Vacek Jiří: Porovnání verzí
imported>ZRN |
imported>ZRN |
||
| Řádek 6: | Řádek 6: | ||
Jógin, mystik. Občanským povoláním inženýr elektrotechnik, avšak z politických a náboženských důvodů byl v období komunistické vlády pracovně diskriminován, proto vystřídal řadu zaměstnání. Počátkem jeho duchovní cesty byla četba ''Ohnivého keře'' [[Weinfurter Karel|Karla Weinfurtera]], jenž jako meditační pomůcku používal i nadále, brzy se ale rozvinul jeho celoživotní zájem o Ramanu Maháršiho (1879–1950) a jeho metodu sebedotazování (''átmavičára''). Na Vacka však působili i další indičtí duchovní učitelé: svámí Šivánanda Sarasvatí z Rišikéše (1887–1963) a nositelé duchovního odkazu Rámakrišny (1836–1886) a Vivékánandy (1863–1902). Od konce padesátých let byl v korespondenčním styku s Rámakrišnovou misí, s klášterem (ášramem) Ramany Maháršiho (publikoval v časopise ášramu ''The Mountain Path'') a dalšími. Byl také žákem [[Kočí Jaroslav|Jaroslava Kočího]] a přítelem [[Tomáš Eduard|Eduarda]] a [[Tomášová Emilie „Míla“|Míly Tomášových]]. V době politického uvolnění na konci šedesátých let přednášel pro veřejnost v Náboženské společnosti československých unitářů. Připravil až asi sto samizdatových spisů, dvě desítky překladů. Ve svobodných poměrech vyšla jeho autorská díla ''Bhagavan Šrí Ramana Maháriši, mudrc z Arunáčaly'' (1992), ''Stezka síly – šakti jóga'' (1993), ''Stezka lásky k Bohu neboli bhakti jóga'' (1994), ''O Bibli a jejím učení I.–VII.'' (1994–2003), ''Základy jógy a mystiky I.–II.'' (1995), ''Učebnice átmavičáry neboli zkoumání sama sebe'' (1995), ''Stezka k nejvyšší skutečnosti'' (1996), ''O cestě k Bohu'' (1999), ''Chození s Bohem'' (2000), ''Kundaliní jóga, duchovní léčení, přímá stezka k vysvobození'' (2001), ''Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe'' (vlastní životopis, 15 dílů, 2001–2010), ''Královská jóga'' (2003), ''Život a učení Ramany Mahárišiho'' (2006), ''Jóga Mistrů'' (2010), ''Kdo je Bůh'' (2015), ''Cesta k nesmrtelnosti'' (2018) a mnoho dalších. Známé jsou i jeho překlady (obvykle s komentáři) ''Rámagíta a Ribhugíta'' (1992), ''Mahárišiho evangelium'' (1993), ''Kdo jsem já a další díla'' (Maháriši, 1994), ''Tripura Rahasja'' (1995) aj. Několik děl bylo přeloženo do angličtiny či němčiny. Díky spisům, ale i intenzivní veřejné činnosti (přednášky, meditační setkání) se Jiří Vacek stal duchovním učitelem advaity stovkám jóginů a mystiků; meditační skupiny jím inspirovaných a vedených žáků postupně vznikly v několika českých a slovenských městech. |
Jógin, mystik. Občanským povoláním inženýr elektrotechnik, avšak z politických a náboženských důvodů byl v období komunistické vlády pracovně diskriminován, proto vystřídal řadu zaměstnání. Počátkem jeho duchovní cesty byla četba ''Ohnivého keře'' [[Weinfurter Karel|Karla Weinfurtera]], jenž jako meditační pomůcku používal i nadále, brzy se ale rozvinul jeho celoživotní zájem o Ramanu Maháršiho (1879–1950) a jeho metodu sebedotazování (''átmavičára''). Na Vacka však působili i další indičtí duchovní učitelé: svámí Šivánanda Sarasvatí z Rišikéše (1887–1963) a nositelé duchovního odkazu Rámakrišny (1836–1886) a Vivékánandy (1863–1902). Od konce padesátých let byl v korespondenčním styku s Rámakrišnovou misí, s klášterem (ášramem) Ramany Maháršiho (publikoval v časopise ášramu ''The Mountain Path'') a dalšími. Byl také žákem [[Kočí Jaroslav|Jaroslava Kočího]] a přítelem [[Tomáš Eduard|Eduarda]] a [[Tomášová Emilie „Míla“|Míly Tomášových]]. V době politického uvolnění na konci šedesátých let přednášel pro veřejnost v Náboženské společnosti československých unitářů. Připravil až asi sto samizdatových spisů, dvě desítky překladů. Ve svobodných poměrech vyšla jeho autorská díla ''Bhagavan Šrí Ramana Maháriši, mudrc z Arunáčaly'' (1992), ''Stezka síly – šakti jóga'' (1993), ''Stezka lásky k Bohu neboli bhakti jóga'' (1994), ''O Bibli a jejím učení I.–VII.'' (1994–2003), ''Základy jógy a mystiky I.–II.'' (1995), ''Učebnice átmavičáry neboli zkoumání sama sebe'' (1995), ''Stezka k nejvyšší skutečnosti'' (1996), ''O cestě k Bohu'' (1999), ''Chození s Bohem'' (2000), ''Kundaliní jóga, duchovní léčení, přímá stezka k vysvobození'' (2001), ''Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe'' (vlastní životopis, 15 dílů, 2001–2010), ''Královská jóga'' (2003), ''Život a učení Ramany Mahárišiho'' (2006), ''Jóga Mistrů'' (2010), ''Kdo je Bůh'' (2015), ''Cesta k nesmrtelnosti'' (2018) a mnoho dalších. Známé jsou i jeho překlady (obvykle s komentáři) ''Rámagíta a Ribhugíta'' (1992), ''Mahárišiho evangelium'' (1993), ''Kdo jsem já a další díla'' (Maháriši, 1994), ''Tripura Rahasja'' (1995) aj. Několik děl bylo přeloženo do angličtiny či němčiny. Díky spisům, ale i intenzivní veřejné činnosti (přednášky, meditační setkání) se Jiří Vacek stal duchovním učitelem advaity stovkám jóginů a mystiků; meditační skupiny jím inspirovaných a vedených žáků postupně vznikly v několika českých a slovenských městech. |
||
| − | ''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]'' |
+ | ''[[:Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]]''<br /> |
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]] |
[[Kategorie:Aut: Vojtíšek Zdeněk|Zdeněk Vojtíšek]] |
||
Verze z 13. 10. 2025, 19:52
Vacek Jiří
ve Slaném (okr. Kladno)
v Praze
Jógin, mystik. Občanským povoláním inženýr elektrotechnik, avšak z politických a náboženských důvodů byl v období komunistické vlády pracovně diskriminován, proto vystřídal řadu zaměstnání. Počátkem jeho duchovní cesty byla četba Ohnivého keře Karla Weinfurtera, jenž jako meditační pomůcku používal i nadále, brzy se ale rozvinul jeho celoživotní zájem o Ramanu Maháršiho (1879–1950) a jeho metodu sebedotazování (átmavičára). Na Vacka však působili i další indičtí duchovní učitelé: svámí Šivánanda Sarasvatí z Rišikéše (1887–1963) a nositelé duchovního odkazu Rámakrišny (1836–1886) a Vivékánandy (1863–1902). Od konce padesátých let byl v korespondenčním styku s Rámakrišnovou misí, s klášterem (ášramem) Ramany Maháršiho (publikoval v časopise ášramu The Mountain Path) a dalšími. Byl také žákem Jaroslava Kočího a přítelem Eduarda a Míly Tomášových. V době politického uvolnění na konci šedesátých let přednášel pro veřejnost v Náboženské společnosti československých unitářů. Připravil až asi sto samizdatových spisů, dvě desítky překladů. Ve svobodných poměrech vyšla jeho autorská díla Bhagavan Šrí Ramana Maháriši, mudrc z Arunáčaly (1992), Stezka síly – šakti jóga (1993), Stezka lásky k Bohu neboli bhakti jóga (1994), O Bibli a jejím učení I.–VII. (1994–2003), Základy jógy a mystiky I.–II. (1995), Učebnice átmavičáry neboli zkoumání sama sebe (1995), Stezka k nejvyšší skutečnosti (1996), O cestě k Bohu (1999), Chození s Bohem (2000), Kundaliní jóga, duchovní léčení, přímá stezka k vysvobození (2001), Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe (vlastní životopis, 15 dílů, 2001–2010), Královská jóga (2003), Život a učení Ramany Mahárišiho (2006), Jóga Mistrů (2010), Kdo je Bůh (2015), Cesta k nesmrtelnosti (2018) a mnoho dalších. Známé jsou i jeho překlady (obvykle s komentáři) Rámagíta a Ribhugíta (1992), Mahárišiho evangelium (1993), Kdo jsem já a další díla (Maháriši, 1994), Tripura Rahasja (1995) aj. Několik děl bylo přeloženo do angličtiny či němčiny. Díky spisům, ale i intenzivní veřejné činnosti (přednášky, meditační setkání) se Jiří Vacek stal duchovním učitelem advaity stovkám jóginů a mystiků; meditační skupiny jím inspirovaných a vedených žáků postupně vznikly v několika českých a slovenských městech.