mystika (JKI-I): Porovnání verzí
imported>ZRN |
imported>JD m (oprava odkazů) |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | <span id="entry">mystika</span> (arab. tasawwuf, mystik – súfí, odtud súfismus) Nekonformní myšlení, jednání a duch. zkušenosti, které mají věřícího vést k bezprostřednímu sblížení nebo dokonce splynutí s Bohem. V počátcích m. jsou zřejmé vnější vlivy (novoplatonismus, [[gnosticismus (JKI-K)|gnosticismus (JKI-K)]], mysticismus), jde však o svébytné, dodnes rozšířené islám. hnutí. Rozvíjelo se od raného [[islám (JKI-I)|islámu]] jako zvláštní proud paralelně se zákl. učením, vycházejícím z prorockého poslání [[Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)|Muhammadova]]. M. však usilovala o iracionální, intuitivní a emocionální poznání Pravdy (al-Hakk – synonymum Boha). Islám byl kolektivní vírou obce, islám. m. byla vyjádření víry jednotlivce. Počátky m. byly projevem nesouhlasu se způsobem uplatňování norem náb. a společ. systému ([[záhid (JKI-I)|záhid]]), pohoršení budil už okázalý dvůr umajjovských [[chalífa (JKI-I)|chalífů]] v Damašku. M. v mnohém obcházela zásady kodifikovaného islámu, a proto bývala zavrhována a pronásledována. Cíl m. se dosahoval opakovaným vzýváním Boha ([[zikr (JKI-I)|zikr]]), rituálním zpěvem (baká – dosl. pláč), hudbou a tancem (samá), modlitbou (wird), askezí (zuhd), [[kontemplace (JKI-K)|kontemplací (JKI-K)]], extatickými výkřiky (šath). Mystik se musí dlouho cvičit (azkár), podrobit se řádu a duch. autoritě, kolem níž se společenství seskupilo ([[bratrstva mystická (JKI-I)|bratrstva mystická]]). Mystikové (súfí, [[dervíš (JKI-I)|dervíš]], fakír, sálik) sídlili v řádových domech, útulcích různého druhu a různých částech [[chalífát (JKI-I)|chalífátu]] ([[záwija (JKI-I)|záwija]], [[ribát (JKI-I)|ribát]], chánaka, tekke, chalva). Mnozí žili potulným životem – zejm. dervíšové, jiní se naopak sdružovali v disciplinovaných a bojovných bratrstvech – murábité ([[Almorávidé (JKI-I)|Almorávidé]], [[marabut (JKI-I)|marabut]]). M. je jedinou duch. sférou, kde měly možnost uplatnit se i [[žena (JKI-I)|ženy]], jak dokazuje existence několika ženských mystických řádů ([[Rabí‘a (JKI-I)|Rabí‘a al-Adawíja]]). |
+ | <span id="entry">mystika</span> (arab. tasawwuf, mystik – súfí, odtud súfismus) Nekonformní myšlení, jednání a duch. zkušenosti, které mají věřícího vést k bezprostřednímu sblížení nebo dokonce splynutí s Bohem. V počátcích m. jsou zřejmé vnější vlivy (novoplatonismus, [[gnosticismus (JKI-K)|gnosticismus (JKI-K)]], mysticismus), jde však o svébytné, dodnes rozšířené islám. hnutí. Rozvíjelo se od raného [[islám (JKI-I)|islámu]] jako zvláštní proud paralelně se zákl. učením, vycházejícím z prorockého poslání [[Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)|Muhammadova]]. M. však usilovala o iracionální, intuitivní a emocionální poznání Pravdy (al-Hakk – synonymum Boha). Islám byl kolektivní vírou obce, islám. m. byla vyjádření víry jednotlivce. Počátky m. byly projevem nesouhlasu se způsobem uplatňování norem náb. a společ. systému ([[záhid (JKI-I)|záhid]]), pohoršení budil už okázalý dvůr umajjovských [[chalífa (JKI-I)|chalífů]] v Damašku. M. v mnohém obcházela zásady kodifikovaného islámu, a proto bývala zavrhována a pronásledována. Cíl m. se dosahoval opakovaným vzýváním Boha ([[zikr (JKI-I)|zikr]]), rituálním zpěvem (baká – dosl. pláč), hudbou a tancem (samá), modlitbou (wird), askezí (zuhd), [[kontemplace (JKI-K)|kontemplací (JKI-K)]], extatickými výkřiky (šath). Mystik se musí dlouho cvičit (azkár), podrobit se řádu a duch. autoritě, kolem níž se společenství seskupilo ([[bratrstva mystická (JKI-I)|bratrstva mystická]]). Mystikové (súfí, [[dervíš (JKI-I)|dervíš]], fakír, sálik) sídlili v řádových domech, útulcích různého druhu a různých částech [[chalífát (JKI-I)|chalífátu]] ([[záwija (JKI-I)|záwija]], [[ribát (JKI-I)|ribát]], chánaka, tekke, chalva). Mnozí žili potulným životem – zejm. dervíšové, jiní se naopak sdružovali v disciplinovaných a bojovných bratrstvech – murábité ([[Almorávidé (JKI-I)|Almorávidé]], [[marabut (JKI-I)|marabut]]). M. je jedinou duch. sférou, kde měly možnost uplatnit se i [[žena (JKI-I)|ženy]], jak dokazuje existence několika ženských mystických řádů ([[Rabí‘a al-Adawíja (JKI-I)|Rabí‘a al-Adawíja]]). |
Za první mystiky jsou považováni asketové (zuhhád) v Sýrii a v Iráku (8.-9. stol.). Velké rozšíření m. v 10. a 11. stol. a její konstituování do podoby systému vyvolalo konflikty a pronásledování ([[al-Halládž, Husajn Ibn Mansúr (JKI-I)|al-Halládž]], [[inkvizice (JKI-I)|inkvizice]]), postupně byla však m. legalizována, především zásluhou sunnitského teologa ([[sunna (JKI-I)|sunna]]) [[al-Ghazzálí, Abú Hámid Muhammad (JKI-I)|al-Ghazzálího]]. Hnutí nacházelo odezvu ve stř. Asii, v Malé Asii, zejména však v Íránu a mezi Berbery na severu Afriky, méně mezi Araby. Rozdělilo se do tří směrů: džunajdí (podle Abú'l-Kásima [[al-Fárábí, Abú Nasr Muhammad ibn Tarchán (JKI-I)|al-Džunajda]], z. 910), bistámí (podle Abú Jazída Tajfúra [[al-Bistámí, Abú Jazíd Tajfúr (JKI-I)|al-Bistámího]]); třetí směr je spojován se jménem [[Abú Midján, Šu‘ajb Ibn al-Husajn al-Ansárí (JKI-I)|Abú Midjána]]. Abú‘l-Kásim Džunajd byl nazýván otcem cesty a uznáván i konformisty mezi sunnity. Zcela výjimečné místo v dějinách islám. m. zaujímá [[Ibn Arabí, Abú Bakr Muhammad Muhí ad-Dín (JKI-I)|Ibn Arabí]]. V rámci tohoto členění se postupně etablovaly další mystické směry a na ně navazující bratrstva ([[čištíja (JKI-I)|čištíja]], [[kádiríja (JKI-I)|kádiríja]], [[maulávíja (JKI-I)|maulávíja]], [[nakšbandíja (JKI-I)|nakšbandíja]], [[šázilíja (JKI-I)|šázilíja]], [[tidžáníja (JKI-I)|tidžáníja]] a další). V moderní době (od konce 19. stol.) vliv mystických řádů upadal, byť působily při rozvoji nápravných hnutí ([[mahdíja (JKI-I)|mahdíja]], [[sanúsíja (JKI-I)|sanúsíja]]) Oživení mystických řádů přinesla 70. a 80. léta 20. stol. v souvislosti s globální krizí [[sekularismus (JKI-I)|sekularismu]] a liberalizací (islamizací) poměrů v bývalých komunistických zemích. |
Za první mystiky jsou považováni asketové (zuhhád) v Sýrii a v Iráku (8.-9. stol.). Velké rozšíření m. v 10. a 11. stol. a její konstituování do podoby systému vyvolalo konflikty a pronásledování ([[al-Halládž, Husajn Ibn Mansúr (JKI-I)|al-Halládž]], [[inkvizice (JKI-I)|inkvizice]]), postupně byla však m. legalizována, především zásluhou sunnitského teologa ([[sunna (JKI-I)|sunna]]) [[al-Ghazzálí, Abú Hámid Muhammad (JKI-I)|al-Ghazzálího]]. Hnutí nacházelo odezvu ve stř. Asii, v Malé Asii, zejména však v Íránu a mezi Berbery na severu Afriky, méně mezi Araby. Rozdělilo se do tří směrů: džunajdí (podle Abú'l-Kásima [[al-Fárábí, Abú Nasr Muhammad ibn Tarchán (JKI-I)|al-Džunajda]], z. 910), bistámí (podle Abú Jazída Tajfúra [[al-Bistámí, Abú Jazíd Tajfúr (JKI-I)|al-Bistámího]]); třetí směr je spojován se jménem [[Abú Midján, Šu‘ajb Ibn al-Husajn al-Ansárí (JKI-I)|Abú Midjána]]. Abú‘l-Kásim Džunajd byl nazýván otcem cesty a uznáván i konformisty mezi sunnity. Zcela výjimečné místo v dějinách islám. m. zaujímá [[Ibn Arabí, Abú Bakr Muhammad Muhí ad-Dín (JKI-I)|Ibn Arabí]]. V rámci tohoto členění se postupně etablovaly další mystické směry a na ně navazující bratrstva ([[čištíja (JKI-I)|čištíja]], [[kádiríja (JKI-I)|kádiríja]], [[maulávíja (JKI-I)|maulávíja]], [[nakšbandíja (JKI-I)|nakšbandíja]], [[šázilíja (JKI-I)|šázilíja]], [[tidžáníja (JKI-I)|tidžáníja]] a další). V moderní době (od konce 19. stol.) vliv mystických řádů upadal, byť působily při rozvoji nápravných hnutí ([[mahdíja (JKI-I)|mahdíja]], [[sanúsíja (JKI-I)|sanúsíja]]) Oživení mystických řádů přinesla 70. a 80. léta 20. stol. v souvislosti s globální krizí [[sekularismus (JKI-I)|sekularismu]] a liberalizací (islamizací) poměrů v bývalých komunistických zemích. |
||
Verze z 7. 11. 2021, 11:42
mystika (arab. tasawwuf, mystik – súfí, odtud súfismus) Nekonformní myšlení, jednání a duch. zkušenosti, které mají věřícího vést k bezprostřednímu sblížení nebo dokonce splynutí s Bohem. V počátcích m. jsou zřejmé vnější vlivy (novoplatonismus, gnosticismus (JKI-K), mysticismus), jde však o svébytné, dodnes rozšířené islám. hnutí. Rozvíjelo se od raného islámu jako zvláštní proud paralelně se zákl. učením, vycházejícím z prorockého poslání Muhammadova. M. však usilovala o iracionální, intuitivní a emocionální poznání Pravdy (al-Hakk – synonymum Boha). Islám byl kolektivní vírou obce, islám. m. byla vyjádření víry jednotlivce. Počátky m. byly projevem nesouhlasu se způsobem uplatňování norem náb. a společ. systému (záhid), pohoršení budil už okázalý dvůr umajjovských chalífů v Damašku. M. v mnohém obcházela zásady kodifikovaného islámu, a proto bývala zavrhována a pronásledována. Cíl m. se dosahoval opakovaným vzýváním Boha (zikr), rituálním zpěvem (baká – dosl. pláč), hudbou a tancem (samá), modlitbou (wird), askezí (zuhd), kontemplací (JKI-K), extatickými výkřiky (šath). Mystik se musí dlouho cvičit (azkár), podrobit se řádu a duch. autoritě, kolem níž se společenství seskupilo (bratrstva mystická). Mystikové (súfí, dervíš, fakír, sálik) sídlili v řádových domech, útulcích různého druhu a různých částech chalífátu (záwija, ribát, chánaka, tekke, chalva). Mnozí žili potulným životem – zejm. dervíšové, jiní se naopak sdružovali v disciplinovaných a bojovných bratrstvech – murábité (Almorávidé, marabut). M. je jedinou duch. sférou, kde měly možnost uplatnit se i ženy, jak dokazuje existence několika ženských mystických řádů (Rabí‘a al-Adawíja).
Za první mystiky jsou považováni asketové (zuhhád) v Sýrii a v Iráku (8.-9. stol.). Velké rozšíření m. v 10. a 11. stol. a její konstituování do podoby systému vyvolalo konflikty a pronásledování (al-Halládž, inkvizice), postupně byla však m. legalizována, především zásluhou sunnitského teologa (sunna) al-Ghazzálího. Hnutí nacházelo odezvu ve stř. Asii, v Malé Asii, zejména však v Íránu a mezi Berbery na severu Afriky, méně mezi Araby. Rozdělilo se do tří směrů: džunajdí (podle Abú'l-Kásima al-Džunajda, z. 910), bistámí (podle Abú Jazída Tajfúra al-Bistámího); třetí směr je spojován se jménem Abú Midjána. Abú‘l-Kásim Džunajd byl nazýván otcem cesty a uznáván i konformisty mezi sunnity. Zcela výjimečné místo v dějinách islám. m. zaujímá Ibn Arabí. V rámci tohoto členění se postupně etablovaly další mystické směry a na ně navazující bratrstva (čištíja, kádiríja, maulávíja, nakšbandíja, šázilíja, tidžáníja a další). V moderní době (od konce 19. stol.) vliv mystických řádů upadal, byť působily při rozvoji nápravných hnutí (mahdíja, sanúsíja) Oživení mystických řádů přinesla 70. a 80. léta 20. stol. v souvislosti s globální krizí sekularismu a liberalizací (islamizací) poměrů v bývalých komunistických zemích.
Viz též: kabala (JKI-J), mystika (JKI-K)