zahrada (JKI-I)

zahrada Jádro představ o ráji v Orientu, které souvisely s nedostatkem vody a pouštním rázem krajiny. Korán slibuje věřícím, že na onom světě (áchira) vstoupí do „zahrad a sadů révy vinné“ (korán 78: 32), že dostanou „ovoce, které si volně vyberou“ (56:20) a plody „nízko se budou sklánět“ (76: 14, též 69: 23, 56: 28-34). Islám. z. a paláce převzaly tradici per. rájů (per. firdaus – z řec paradaisos), nezřídka zprostředkovanou řec. a řím. antickou praxí. Per. rajské zahrady se uzavíraly zdmi a hradbami, chránícími před vysušujícícmi pouštními větry stromy, rostliny a vzácnou faunu. Tyto okrsky uvězněné přírody symbolizovaly moc per. králů a jejich roli ochránců sil plodnosti a života. Muslimové si pak představovali jako vrcholný sen o onom světě ovocný sad. Rukopis knihy o Muhammadově žebříku, který se dostal do Evropy ve 13. stol., zpracovával téma Prorokova putování nebem a peklem v doprovodu anděla Gabriela a uváděl, že Muhammad spatřil postupně sedm rájů, z nichž každý byl sadem. Samo obydlí Boha, sedmé nebe, se tu představuje jako ovocný sad obehnaný zdí, kde se nacházejí kašny, stromy obtěžkané ovocem a kde lze naslouchat hudbě a sladkému zpěvu mladých dívek (hurisky). Od Samarkandu a Bucháry až po Granadu nechali muslim. vládcové vybudovat nádherné z. Zachovaly se popisy bagdádských zahrad Háruna ar-Rašída (786-809). Tento vzor se později přenesl na Araby ovládanou Sicilii a do Andalusie (např. Alhambra), později i do osmanského Istanbulu. Využívání vody v z. okouzlovalo křižáky, přes ně zahradní architektura pronikla do záp. Evropy pozdního středověku a počínající renesance.

Zdeněk Müller