Václavík Antonín: Porovnání verzí
| Řádek 5: | Řádek 5: | ||
Etnolog, člen Jednoty českobratrské (dnes [[Církev bratrská|Církev bratrská]]). Pocházel z rolnické rodiny, po maturitě na reálném gymnáziu v Uherském Brodě (1921) se stal úředníkem. Soukromě se věnoval etnografickým a folkloristickým sběrům na rodném Moravském Slovácku, v nichž pokračoval i po propuštění z vojenské služby kvůli doléčení (1916-18), výsledkem se stala muzejní expozice Slováckého Zálesí v Luhačovicích, otevřená v srpnu 1918. Expozice se stala základem pozdější monumentální etnologické monografie ''Luhačovské Zálesí'' (1930). Po vzniku Československa se již veřejně známý Václavík stal zaměstnancem Ministestva školství a národní osvěty (od 1919, 1934-38 vrchní ministerský komisař), jehož úkolem byla dokumentace lidových zvyků a kultury vůbec na Slovensku. Z tohoto úsilí vznikla druhá zásadní Václavíkova etnologická monografie, ''Podunajská dedina v Československu'' (1925) a řada drobnějších akademických prací. Václavík současně složil doplňující gymnaziální maturitu a formálně vystudoval národopis na Univerzitě Komenského v Bratislavě (PhDr. 1926). Habilitoval v Brně (doc. 1934). |
Etnolog, člen Jednoty českobratrské (dnes [[Církev bratrská|Církev bratrská]]). Pocházel z rolnické rodiny, po maturitě na reálném gymnáziu v Uherském Brodě (1921) se stal úředníkem. Soukromě se věnoval etnografickým a folkloristickým sběrům na rodném Moravském Slovácku, v nichž pokračoval i po propuštění z vojenské služby kvůli doléčení (1916-18), výsledkem se stala muzejní expozice Slováckého Zálesí v Luhačovicích, otevřená v srpnu 1918. Expozice se stala základem pozdější monumentální etnologické monografie ''Luhačovské Zálesí'' (1930). Po vzniku Československa se již veřejně známý Václavík stal zaměstnancem Ministestva školství a národní osvěty (od 1919, 1934-38 vrchní ministerský komisař), jehož úkolem byla dokumentace lidových zvyků a kultury vůbec na Slovensku. Z tohoto úsilí vznikla druhá zásadní Václavíkova etnologická monografie, ''Podunajská dedina v Československu'' (1925) a řada drobnějších akademických prací. Václavík současně složil doplňující gymnaziální maturitu a formálně vystudoval národopis na Univerzitě Komenského v Bratislavě (PhDr. 1926). Habilitoval v Brně (doc. 1934). |
||
| − | Podílel se na zpracování etnologických sbírek prezidentské kanceláře a na vzniku řady regionálních muzeí, především na Slovensku. Po rozpadu Česko-Slovenska se stal zaměstnancem Slováckého muzea v Uherském Hradišti (1939-45). V roce 1945 byl jmenován řádným profesorem národopisu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na níž působil až do své smrti, v letech 1956-59 přednášel také na Komenského univerzitě v Bratislavě. Stal se zakladatelem brněnské a |
+ | Podílel se na zpracování etnologických sbírek prezidentské kanceláře a na vzniku řady regionálních muzeí, především na Slovensku. Po rozpadu Česko-Slovenska se stal zaměstnancem Slováckého muzea v Uherském Hradišti (1939-45). V roce 1945 byl jmenován řádným profesorem národopisu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na níž působil až do své smrti, v letech 1956-59 přednášel také na Komenského univerzitě v Bratislavě. Stal se zakladatelem brněnské etnografické školy, posthumně vydaná práce ''Výroční obyčeje a lidové umění'' (1959) naneštěstí odrážela vnější zásahy poplatné dobové ideologii. Sám Václavík se naproti tomi nikdy nepřestal hlásit k vlastnímu náboženskému přesvědčení a aktivní činnosti v církvi. |
<span class="section_title">Literatura:</span><br /> |
<span class="section_title">Literatura:</span><br /> |
||
| + | Václav Frolec: „Antonín Václavík a rodný kraj.“ ''Slovácko'' 33-34, 1991-92, s. 11-26; Stanislav Brouček - Rudolf Jeřábek (eds.): ''Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moraavy a Slezska I.'' Mladá Fronta, Praha 2007, s. 240-241. |
||
| − | Alexandr Havránek: „Jan Karafiát a František Urbánek. Dva hrubolhotečtí faráři.“ ''Křesťanská revue'' 47, 1980, s. 175–181, 205–212; ''Kazatel František Urbánek.'' Oliva, Praha 1999; Jan Štěpán: „Kazatel František Urbánek (1886–1948). Přítel T. G. Masaryka a jeho rodiny.“ In: ''Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století.'' Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2006 s. 92–103. |
||
''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br /> |
||
Verze z 14. 10. 2025, 18:47
Václavík Antonín
v Pozlovicích (okr. Zlín)
v Brně
Etnolog, člen Jednoty českobratrské (dnes Církev bratrská). Pocházel z rolnické rodiny, po maturitě na reálném gymnáziu v Uherském Brodě (1921) se stal úředníkem. Soukromě se věnoval etnografickým a folkloristickým sběrům na rodném Moravském Slovácku, v nichž pokračoval i po propuštění z vojenské služby kvůli doléčení (1916-18), výsledkem se stala muzejní expozice Slováckého Zálesí v Luhačovicích, otevřená v srpnu 1918. Expozice se stala základem pozdější monumentální etnologické monografie Luhačovské Zálesí (1930). Po vzniku Československa se již veřejně známý Václavík stal zaměstnancem Ministestva školství a národní osvěty (od 1919, 1934-38 vrchní ministerský komisař), jehož úkolem byla dokumentace lidových zvyků a kultury vůbec na Slovensku. Z tohoto úsilí vznikla druhá zásadní Václavíkova etnologická monografie, Podunajská dedina v Československu (1925) a řada drobnějších akademických prací. Václavík současně složil doplňující gymnaziální maturitu a formálně vystudoval národopis na Univerzitě Komenského v Bratislavě (PhDr. 1926). Habilitoval v Brně (doc. 1934). Podílel se na zpracování etnologických sbírek prezidentské kanceláře a na vzniku řady regionálních muzeí, především na Slovensku. Po rozpadu Česko-Slovenska se stal zaměstnancem Slováckého muzea v Uherském Hradišti (1939-45). V roce 1945 byl jmenován řádným profesorem národopisu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na níž působil až do své smrti, v letech 1956-59 přednášel také na Komenského univerzitě v Bratislavě. Stal se zakladatelem brněnské etnografické školy, posthumně vydaná práce Výroční obyčeje a lidové umění (1959) naneštěstí odrážela vnější zásahy poplatné dobové ideologii. Sám Václavík se naproti tomi nikdy nepřestal hlásit k vlastnímu náboženskému přesvědčení a aktivní činnosti v církvi.
Literatura:
Václav Frolec: „Antonín Václavík a rodný kraj.“ Slovácko 33-34, 1991-92, s. 11-26; Stanislav Brouček - Rudolf Jeřábek (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moraavy a Slezska I. Mladá Fronta, Praha 2007, s. 240-241.