liberální teologie (JKI-K)

liberální teologie (z lat. liber – svobodný, otevřený) Nová podoba kř. myšlení, která se od 40. let 19. stol. rozvíjela v něm. protestantismu. Vznikala v reakci na osvícenství, které destruovalo kř. tradici (církev, dogma, Písmo) a tradiční dogmata otevřelo kritickému přezkoumávání. Byla i alternativou k ortodoxnímu důrazu (ortodoxie luterská, ortodoxie kalvínská) na věrouku a tradici. V neposlední řadě se projevil vliv F. E. D. Schleiermachera, nepředpojatě přistupujícího k bibli, kř. dogmatům a postavě Ježíše. L.t. se otevírala nejrůznějším oblastem moderního vědění, kterému chtěla přizpůsobit i tradiční kř. víru. Kriticko-analytickými metodami usilovala oprostit křesťanství od hist. nánosů a círk. dogmat, které interpretovala v intencích tehdejších fil. směrů. Stoupenci liberalismu odmítali ohledy na círk. tradici a učení a otřásli ortodoxním učením, že Písmo je slovo boží. V bibli viděli projevy dějinného vývoje. Měřítkem pokroku v náboženství jim byla opravdovost, odpoutání od obřadů a tradic, mravní čistota. L.t. se soustředila na několik výrazných témat: a) interpretace bible a kř. učení. Liberálové zpochybnili nejen některé události Starého zákona, ale také otázky spjaté s Ježíšovým působením. Svůj program chápali jako úsilí o přetvoření kř. víry v nových etických a společ. souvislostech. b) Hledání autentické Ježíšovy podoby. Zde se zájem přesunul od christologie k hist. Ježíši; Ježíš byl podle liberálů spíše učitelem morálky než vykupitelem, spíše člověkem než mesiášem. c) Akcent na etický přínos křesťanství, na morální rozměr spirituality. – Přes shody v odmítání tradičních dogmat a učení církve se vývoj l.t. vyznačuje velkou názorovou pluralitou. V prvé periodě se jednalo nejčastěji o radikální, často destruktivní kritiku evangelií a dogmat, motivovanou ovšem „hledáním pravdy“ (Ferdinand Christian Baur, David Friedrich Strauss, Bruno Bauer ad.). Druhá perioda se vyznačovala etizací a důrazem na hist.-kritické bibl. zkoumání. Studium bible a dogmat směřovalo k „hledání hodnoty křesťanství“ (Albrecht Ritschl, Adolf Harnack, Julius Wellhausen; Pentateuch). Do třetí periody (cca 1900-1914) spadá působnost tzv. školy dějin náboženství (či náb.-srovnávací školy; Religionswissenschaftliche Schule), kterou reprezentuje zejm. Ernst Troeltsch. V ní se prosadilo vědomí kulturních odlišností i společných základů náb. systémů. L.t. význ. ovlivnila rozvoj bibl. liberální kritiky, aplikování zásad věd. metod na círk. dějiny a vývoj nových teol. disciplín.

Helena Pavlincová