mnišství (JKI-K): Porovnání verzí
imported>ZRN |
m (menší obrázek) |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | <div id="photo">[[Soubor:JKI_mnišství.jpg|upright|Zakladatel východního mnišství Basilios Veliký (mozaika, Palermo, 12. stol.)]]</div><span id="entry">mnišství</span> Pův. vyjádření touhy po kř. životě v [[askeze (JKI-K)|askezi]] a odloučení, zasvěceném [[modlitba (JKI-K)|modlitbě]], [[kontemplace (JKI-K)|kontemplaci]] a službě Bohu. Vzniklo na konci 3. stol. v egypt. pouštích a šířilo se zejm. po konstantinovském obratu ([[edikt milánský (JKI-K)|edikt milánský]], 313), kdy církev začala prosazovat své mocenské ambice. Bylo velmi diferencováno, ale v podstatě šlo o poustevnictví ([[anachoreta (JKI-K)|anachoreta]], [[eremita (JKI-K)|eremita]]; prvý historicky známý poustevník byl Antonín, nar. kol. 251 v Egyptě), o život v malé komunitě bratří ([[cenobité (JKI-K)|cenobité]]; prvý známý klášter založil 320 Pachomios Starší, pův. také poustevník), nebo o společný život, který však uchovával některé rysy poustevnictví (samostatné cely, slib mlčení; [[kartuziáni (JKI-K)|kartuziáni]]). M. se šířilo na Východě i na Západě. Rané m. na Východě usměrnil svou [[řehole (JKI-K)|řeholí]] Basilios Veliký (asi 330-379), za otce západního m. a tvůrce úspěšných řeholních pravidel je považován [[Benedikt z Nursie (JKI-K)|Benedikt z Nursie]] (asi 480- asi 547). Zatímco na Západě vedle původního m. reprezentovaného benediktinským řádem a jeho deriváty (např. [[cisterciáci (JKI-K)|cisterciáky]]) vznikaly i jiné podoby řeholního života ([[řeholní kanovníci (JKI-K)|řeholní kanovníci]], žebravé řády, aj.; [[řády a kongregace (JKI-K)|řády a kongregace]]), v pravoslaví zůstalo m. jednotné. Není rozděleno do řádů, opírá se o řeholi Basilia Velikého, částečně jím prolínají prvky [[hésychasmus (JKI-K)|hésychasmu]], jednotlivé kláštery se řídí pravidly danými jeho zakladatelem ([[typikon (JKI-K)|typikon]]). Kombinací obou způsobů m. – poustevnického a klášterního (cenobijního) – byly v pravoslaví tzv. [[skit (JKI-K)|skity]] a [[lávra (JKI-K)|lávry]] (laury), seskupení skalních (později klášterních) celií (z řec. kelion – buňka, cela) několika eremitů, kteří se scházeli jednou týdně ke společné bohoslužbě. |
+ | <div id="photo">[[Soubor:JKI_mnišství.jpg|upright=0.6|Zakladatel východního mnišství Basilios Veliký (mozaika, Palermo, 12. stol.)]]</div><span id="entry">mnišství</span> Pův. vyjádření touhy po kř. životě v [[askeze (JKI-K)|askezi]] a odloučení, zasvěceném [[modlitba (JKI-K)|modlitbě]], [[kontemplace (JKI-K)|kontemplaci]] a službě Bohu. Vzniklo na konci 3. stol. v egypt. pouštích a šířilo se zejm. po konstantinovském obratu ([[edikt milánský (JKI-K)|edikt milánský]], 313), kdy církev začala prosazovat své mocenské ambice. Bylo velmi diferencováno, ale v podstatě šlo o poustevnictví ([[anachoreta (JKI-K)|anachoreta]], [[eremita (JKI-K)|eremita]]; prvý historicky známý poustevník byl Antonín, nar. kol. 251 v Egyptě), o život v malé komunitě bratří ([[cenobité (JKI-K)|cenobité]]; prvý známý klášter založil 320 Pachomios Starší, pův. také poustevník), nebo o společný život, který však uchovával některé rysy poustevnictví (samostatné cely, slib mlčení; [[kartuziáni (JKI-K)|kartuziáni]]). M. se šířilo na Východě i na Západě. Rané m. na Východě usměrnil svou [[řehole (JKI-K)|řeholí]] Basilios Veliký (asi 330-379), za otce západního m. a tvůrce úspěšných řeholních pravidel je považován [[Benedikt z Nursie (JKI-K)|Benedikt z Nursie]] (asi 480- asi 547). Zatímco na Západě vedle původního m. reprezentovaného benediktinským řádem a jeho deriváty (např. [[cisterciáci (JKI-K)|cisterciáky]]) vznikaly i jiné podoby řeholního života ([[řeholní kanovníci (JKI-K)|řeholní kanovníci]], žebravé řády, aj.; [[řády a kongregace (JKI-K)|řády a kongregace]]), v pravoslaví zůstalo m. jednotné. Není rozděleno do řádů, opírá se o řeholi Basilia Velikého, částečně jím prolínají prvky [[hésychasmus (JKI-K)|hésychasmu]], jednotlivé kláštery se řídí pravidly danými jeho zakladatelem ([[typikon (JKI-K)|typikon]]). Kombinací obou způsobů m. – poustevnického a klášterního (cenobijního) – byly v pravoslaví tzv. [[skit (JKI-K)|skity]] a [[lávra (JKI-K)|lávry]] (laury), seskupení skalních (později klášterních) celií (z řec. kelion – buňka, cela) několika eremitů, kteří se scházeli jednou týdně ke společné bohoslužbě. |
''[[:Kategorie:Aut: Pavlincová Helena|Helena Pavlincová]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Pavlincová Helena|Helena Pavlincová]]''<br /> |
||
Verze z 13. 11. 2021, 21:14
mnišství Pův. vyjádření touhy po kř. životě v askezi a odloučení, zasvěceném modlitbě, kontemplaci a službě Bohu. Vzniklo na konci 3. stol. v egypt. pouštích a šířilo se zejm. po konstantinovském obratu (edikt milánský, 313), kdy církev začala prosazovat své mocenské ambice. Bylo velmi diferencováno, ale v podstatě šlo o poustevnictví (anachoreta, eremita; prvý historicky známý poustevník byl Antonín, nar. kol. 251 v Egyptě), o život v malé komunitě bratří (cenobité; prvý známý klášter založil 320 Pachomios Starší, pův. také poustevník), nebo o společný život, který však uchovával některé rysy poustevnictví (samostatné cely, slib mlčení; kartuziáni). M. se šířilo na Východě i na Západě. Rané m. na Východě usměrnil svou řeholí Basilios Veliký (asi 330-379), za otce západního m. a tvůrce úspěšných řeholních pravidel je považován Benedikt z Nursie (asi 480- asi 547). Zatímco na Západě vedle původního m. reprezentovaného benediktinským řádem a jeho deriváty (např. cisterciáky) vznikaly i jiné podoby řeholního života (řeholní kanovníci, žebravé řády, aj.; řády a kongregace), v pravoslaví zůstalo m. jednotné. Není rozděleno do řádů, opírá se o řeholi Basilia Velikého, částečně jím prolínají prvky hésychasmu, jednotlivé kláštery se řídí pravidly danými jeho zakladatelem (typikon). Kombinací obou způsobů m. – poustevnického a klášterního (cenobijního) – byly v pravoslaví tzv. skity a lávry (laury), seskupení skalních (později klášterních) celií (z řec. kelion – buňka, cela) několika eremitů, kteří se scházeli jednou týdně ke společné bohoslužbě.