Jahve (JKI-J)

Jahve Vlastní jméno Boha Izraele. V původním hebr. textu bible je zpravidla zapsáno v podobě božího tetragramu (řec. tetra – čtyři, gramma – písmeno; hebr. šem ha-meforaš), který sestává z písmen JHVH. Vedle této nejčastější podoby, vyslovované pravděpodobně J., jsou také doloženy kratší varianty Jahu (JHV), Jah (JH) nebo Jo (JV), některé z nich samostatně (Jahú v Elefantině, Jah v bibl. poetických textech), jiné jako součást teoforních jmen (např. Ješajahu – spása je Jahve, Izajáš; Jošu’a – Jahve je spása, Jozue, Ježíš). Jméno J. se pův. zřejmě běžně vyslovovalo a teprve až v poexilní době se na základě rigorózní interpretace přikázání Desatera (Ex 20, 7; Dt 5, 11) prosadila jeho důsledná tabuizace. Nejpozději od 3. stol. př.n.l. bylo jméno J. při hlasitém projevu nahrazováno v rituálním provozu titulem Adonaj (hebr. Můj Pán, řec. Kyrios), jak dokládá i Septuaginta, kde je užíván řec. ekvivalent Kyrios (Pán). Podobně jako výslovnost není zcela jistý ani původ a význam jména J. Sebezjevující formule „Jsem, který jsem“ (hebr. ehje ašer ehje; Ex 3, 14) se zpravidla vykládá z hebr. kořene haja – být, avšak nikoliv ve smyslu ontologického bytí, které je abstraktní a statické, nýbrž ve smyslu dynamického bytí, které působí, které se stává jsoucím, což více odpovídá hebr. jazykovému kontextu. Boží jméno lze tedy vyložit jako „Jsem ten, který je působivě přítomen“. V tomto smyslu je zřejmě třeba rozumět i spojení Jahve Cva’ot (hebr. Jahve Zástupů [nebeských, Izraele?]). Do češtiny se jméno J. převádí v souladu se středověkou překladatelskou tradicí ustrnulým staročes. výrazem Hospodin, na rozdíl od převodu druhého božího jména Elohim v podobě Bůh.

Dalibor Papoušek