otroci a otroctví (Islam): Porovnání verzí

Verze z 10. 11. 2024, 17:29

otroci a otroctví – lidé nesvobodní a stav nesvobody. V této věci se v jednom zásadním východisku všichni středověcí muslimští učenci (ʻulamáʼ) shodovali: Každý člověk se rodí jako muslim (přirozené náboženství, viz fitra) a svobodný (svoboda). Teprve pod vlivem rozličných životních okolností mohou být tyto dva stavy změneny. Otroctví je tedy stavem nepřirozeným, nicméně islám akceptoval status quo doby svého zrodu a nehlásá zrušení otroctví, nýbrž přesně upravuje jeho podmínky (šurút) a do nejmenších detailů přitom řeší veškeré právní náležitosti (fiqh). Propuštění otroka na svobodu je obecně považováno za mimořádně záslužný a bohulibý skutek, který je dokonce v určitých situacích sankcionován jako předepsaný výraz pokání (kaffára). Otrok tedy v islámském právu (fiqh) není pokládán za věc a požívá jistá práva, mezi něž patří např. skutečnost, že mohl (se souhlasem svého pána) uzavřít legitimní sňatek (manželství a rodina), mohl poskytnout ochranu nemuslimovi a (se souhlasem svého pána) mohl vlastnit majetek (vlastnictví) a také si vydělávat na vlastní propuštění. Islámské právo teoreticky nebrání ani tomu, aby se otrok stal imámem, ba dokonce i myrtím (fatwa). Na druhou stranu otrok nesměl svědčit u soudu, nemohl být nikdy smluvní stranou a v případě, že se účastnil bojů, nemohl mít rovnocenný podíl na kořisti. Islámské právo rozeznává i jisté „mezistupně“ mezi „úplným“ otroctvím a svobodou a to v případech otroka, jehož svobodu zaručuje testament majitele nebo jehož propuštění bylo podmíněno splněním určitých podmínek jeho pána. Jisté společné rysy s otroctvím má rovněž instituce poručnictví, kdy bývají práva dotyčného částečně omezeny a dohledem nad ním bývá pověřen buď přímo soudce (qádí) nebo jeho určený zmocněnec (muhtasib). Do této pomyslné kategorie spadají například lidé choromyslní, bankrotáři, vdovy, sirotci a v širším smyslu všechny osoby nedospělé, tedy děti. V běžné středověké praxi se otroci dělili podle svého původu do dvou základních skupin, na černé otroky (ʻabd) pocházející především z oblastí Etiopie a Súdánu, kteří byli využíváni zejména na těžké práce v zemědělství či domácnostech, a bílé otroky (mamlúk), původu kavkazského (Čerkesové aj.), turkického či (především ve starších dobách) slovanského, jenž bývali hojně nakupováni především pro službu v armádě. Z těchto kruhů nezřídka vzešla mocenská elita země, která zatlačila do pozadí své původní pány (mamlúcký Egypt či „otročí sultanát“ v Díllí). V této souvislosti nutno zdůraznit, že z prostředí otroků vzešli nejen velitelé vojsk, ale též mnozí významní učenci a literáti. V neposlední řadě se z této vrstvy rekrutovali i eunuchové, kteří v palácové hře intrik mohli dosáhnout mnohem vyššího postavení než nominálně svobodní velmožové.

Dále k tématu

Gombár, Eduard. Kmeny a klany v arabské politice. Praha: Karolinum, 2004;

Hanzlíčková, Helena. „Otroctví v Perském zálivu.“ Kulturní studia 8, č. 1 (2017): 3-30. http://dx.doi.org/10.7160/ks.2017.080101;

Hourani, Albert. Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost. Přel. Šimon Pellar. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010;

Kouba, Miroslav. „Od otroctví k soužití: Terminologická tápání v bulharské reflexi osmanské minulosti.“ Porta Balkanica 9, č. 1-2 (2017): 5-18. https://hdl.handle.net/11222.digilib/137757;

Lewis, Bernard. Dějiny Blízkého výhodu. Přel. Milena Pellarová, Zuzana Rousová. Praha: Lidové noviny, 1997.

Bronislav Ostřanský

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">otroci a otroctví</span> – lidé nesvobodní a stav nesvobody. V této věci se v jednom zásadním východisku všichni středověcí muslimští učenci (''[[ʻulamáʼ (Islam)|ʻulamáʼ]]'') shodovali: Každý člověk se rodí jako muslim (přirozené náboženství, viz ''[[fitra (Islam)|fitra]]'') a svobodný ([[svoboda (Islam)|svoboda]]). Teprve pod vlivem rozličných životních okolností mohou být tyto dva stavy změneny. Otroctví je tedy stavem nepřirozeným, nicméně islám akceptoval ''status quo'' doby svého zrodu a nehlásá zrušení otroctví, nýbrž přesně upravuje jeho podmínky (''šurút'') a do nejmenších detailů přitom řeší veškeré právní náležitosti (''[[fiqh (Islam)|fiqh]]''). Propuštění otroka na svobodu je obecně považováno za mimořádně záslužný a bohulibý skutek, který je dokonce v určitých situacích sankcionován jako předepsaný výraz pokání (''kaffára''). Otrok tedy v islámském právu (''fiqh'') není pokládán za věc a požívá jistá práva, mezi něž patří např. skutečnost, že mohl (se souhlasem svého pána) uzavřít legitimní sňatek ([[manželství a rodina (Islam)|manželství a rodina]]), mohl poskytnout ochranu nemuslimovi a (se souhlasem svého pána) mohl vlastnit majetek ([[vlastnictví (Islam)|vlastnictví]]) a také si vydělávat na vlastní propuštění. Islámské právo teoreticky nebrání ani tomu, aby se otrok stal [[imám (Islam)|imámem]], ba dokonce i myrtím ([[fatwa (Islam)|fatwa]]). Na druhou stranu otrok nesměl svědčit u soudu, nemohl být nikdy smluvní stranou a v případě, že se účastnil bojů, nemohl mít rovnocenný podíl na kořisti. Islámské právo rozeznává i jisté „mezistupně“ mezi „úplným“ otroctvím a svobodou a to v případech otroka, jehož svobodu zaručuje testament majitele nebo jehož propuštění bylo podmíněno splněním určitých podmínek jeho pána. Jisté společné rysy s otroctvím má rovněž instituce poručnictví, kdy bývají práva dotyčného částečně omezeny a dohledem nad ním bývá pověřen buď přímo soudce (''qádí'') nebo jeho určený zmocněnec (''muhtasib''). Do této pomyslné kategorie spadají například lidé [[choromyslní (Islam)|choromyslní]], bankrotáři, vdovy, sirotci a v širším smyslu všechny osoby nedospělé, tedy [[děti a dětství (Islam)|děti]]. V běžné středověké praxi se otroci dělili podle svého původu do dvou základních skupin, na černé otroky (''ʻabd'') pocházející především z oblastí Etiopie a Súdánu, kteří byli využíváni zejména na těžké práce v zemědělství či domácnostech, a bílé otroky (''mamlúk''), původu kavkazského (Čerkesové aj.), turkického či (především ve starších dobách) slovanského, jenž bývali hojně nakupováni především pro službu v armádě. Z těchto kruhů nezřídka vzešla mocenská elita země, která zatlačila do pozadí své původní pány (mamlúcký Egypt či „otročí sultanát“ v Díllí). V této souvislosti nutno zdůraznit, že z prostředí otroků vzešli nejen velitelé vojsk, ale též mnozí významní učenci a literáti. V neposlední řadě se z této vrstvy rekrutovali i [[eunuchové (Islam)|eunuchové]], kteří v palácové hře intrik mohli dosáhnout mnohem vyššího postavení než nominálně svobodní velmožové.
-<span class="section_title">Dále k tématu</span>:
+<h3 class="section_title">Dále k tématu</h3>
 Gombár, Eduard. ''Kmeny a klany v arabské politice''. Praha: Karolinum, 2004;