Bartning Otto: Porovnání verzí

imported>ZRN
 
imported>ZRN
Řádek 9: Řádek 9:
 
Werner Durth – Wolfgang Pehnt – Sandra Wagner-Conzelmann: ''Otto Bartning. Architekt einer sozialen Moderne.'' Akademie der Künste, Darmstadt 2017; Hans K. F. Mayer: ''Der Baumeister Otto Bartning.'' L. Schneider, Heidelberg 1951; Jan Mohr: ''Otto Bartning v Čechách.'' Severočeské muzeum, Liberec 2012; Dörte Nicolaisen: ''Das andere Bauhaus. Otto Bartning und die Staatliche Bauhochschule Weimar 1926–1930.'' Kupfergraben-Verlagsgesellschaft, Berlin 1996; Petra Šternová: „Architekt Otto Bartning a ‚Lutherův hrad‘ v Novém Městě pod Smrkem.“ In: ''Sborník Národního památkového ústavu, ÚOP v Liberci''. NPÚ, Liberec 2008, s. 95–102.
 
Werner Durth – Wolfgang Pehnt – Sandra Wagner-Conzelmann: ''Otto Bartning. Architekt einer sozialen Moderne.'' Akademie der Künste, Darmstadt 2017; Hans K. F. Mayer: ''Der Baumeister Otto Bartning.'' L. Schneider, Heidelberg 1951; Jan Mohr: ''Otto Bartning v Čechách.'' Severočeské muzeum, Liberec 2012; Dörte Nicolaisen: ''Das andere Bauhaus. Otto Bartning und die Staatliche Bauhochschule Weimar 1926–1930.'' Kupfergraben-Verlagsgesellschaft, Berlin 1996; Petra Šternová: „Architekt Otto Bartning a ‚Lutherův hrad‘ v Novém Městě pod Smrkem.“ In: ''Sborník Národního památkového ústavu, ÚOP v Liberci''. NPÚ, Liberec 2008, s. 95–102.
   
''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''\<br /\>
+
''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
   
 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]
 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]

Verze z 13. 10. 2025, 19:51

Bartning Otto


v Karlsruhe (Německo)
v Darmstadtu (Německo)

Architekt, člen německé evangelické církve. Pocházel z evangelické rodiny (matka byla dcerou teologa K. W. Dolla), studoval na technických vysokých školách v Berlíně a Karlsruhe, studium však nedokončil a v roce 1905 si v Berlíně otevřel vlastní ateliér. V tomto počátečním období měl málo zakázek, proto projektoval evangelické kostely pro Rakousko-Uherskou monarchii (jako kostelní architekt se však uplatnil i v Německu). Po neúspěchu s návrhem královéhradeckého evangelického kostela se první Bartningovou stavbou v Čechách stala hrázděná osmiboká luterská kaple v Tesařově (Kořenov) z roku 1909 (zcela identickou kapli postavil v letech 1930–31 v západorakouském Dornbirnu). Později již výrazněji prosazoval moderní konstrukční formy a materiály, typicky uplatňoval model sborového domu, kombinujícího modlitebnu, další sborové prostory a byt faráře (Kraslice, Nové Město pod Smrkem, obojí 1911–12). Méně významný je chrám v Mokřinách (Aš), stojící na hranici tradičního novoklasicismu a modernistického pojetí sakrální architektury. Bartning se prosadil i jako teoretik moderní (nejen církevní) architektury (Vom neuen Kirchenbau, 1918; Neues Bauen, 1919), spolu s Walterem Gropiem promýšlel založení uměleckoprůmyslové školy Bauhaus, avšak na jejím založení a chodu se již nepodílel. V letech 1926–30 byl ředitelem uměleckoprůmyslové školy ve Výmaru a pak v Berlíně. V meziválečném období vytvořil řadu významných chrámových staveb (Kolín nad Rýnem, 1928; Berlín-Charlottenburg, 1931–33), po druhé světové válce tzv. nouzové kostely z prefabrikovaných materiálů (Notkirchen). Na českém území však již v těchto obdobích neprojektoval. V letech 1950–59 byl prezidentem svazu německých architektů, již v roce 1924 obdržel čestný doktorát evangelické teologie na univerzitě v Královci (dnešní Kaliningrad).

Literatura:
Werner Durth – Wolfgang Pehnt – Sandra Wagner-Conzelmann: Otto Bartning. Architekt einer sozialen Moderne. Akademie der Künste, Darmstadt 2017; Hans K. F. Mayer: Der Baumeister Otto Bartning. L. Schneider, Heidelberg 1951; Jan Mohr: Otto Bartning v Čechách. Severočeské muzeum, Liberec 2012; Dörte Nicolaisen: Das andere Bauhaus. Otto Bartning und die Staatliche Bauhochschule Weimar 1926–1930. Kupfergraben-Verlagsgesellschaft, Berlin 1996; Petra Šternová: „Architekt Otto Bartning a ‚Lutherův hrad‘ v Novém Městě pod Smrkem.“ In: Sborník Národního památkového ústavu, ÚOP v Liberci. NPÚ, Liberec 2008, s. 95–102.

Zdeněk R. Nešpor