Orel Dobroslav: Porovnání verzí
imported>ZRN |
|||
| Řádek 4: | Řádek 4: | ||
<br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="1942-02-18">18. února 1942</time> v Praze</span> |
<br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="1942-02-18">18. února 1942</time> v Praze</span> |
||
| − | [[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, muzikolog. Po gymnaziálních studiích ve Vídni, Praze a Kolíně vystudoval bohoslovecký seminář v Hradci Králové, kde byl v roce 1894 vysvěcen na kněze. Již od počátku své veřejné činnosti se zaměřoval na gregoriánský chorál. Přednášel a vydával rukověti, třeba ''Theoreticko‑praktická rukověť chorálu římského'' (1899). V letech 1907–19 vyučoval zpěv a liturgickou hudbu na Pražské konzervatoři, současně působil jako editor časopisu ''Cyril''. V roce 1914 získal titul PhDr. na Vídeňské univerzitě s prací o ''Královéhradeckém speciálníku'' a v roce 1919 byl jmenován profesorem hudební vědy. Od roku 1921 působil jako profesor na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde založil ústav pro dějiny hudby, vedl Akademické pěvecké sdružení, v roce 1931–32 byl rektorem. Jeho katalogy jako např. ''Český kancionál'' (1921) či ''Kancionál Franusův'' (1922) položily základy moderního vztahu církve k lidové i liturgické hudbě. Vedle toho vytvořil studie o rozvoji polyfonie v českých zemích a věnoval se dílům Liszta a slovenským skladatelům (Bella, Fajnor, Lichard, Figuš‑Bystrý). Po návratu do Prahy v roce 1939 přednášel a redigoval chorální sbory. Z dalších prací: ''Počátky umělého vícehlasu v Čechách'' (1922), ''Franz Liszt a Bratislava'' (1925), ''Hudební památky františkánské knihovny v Bratislavě'' (1930), ''Hudební prvky svatováclavské'' (1937) |
+ | [[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz, muzikolog. Po gymnaziálních studiích ve Vídni, Praze a Kolíně vystudoval bohoslovecký seminář v Hradci Králové, kde byl v roce 1894 vysvěcen na kněze. Již od počátku své veřejné činnosti se zaměřoval na gregoriánský chorál. Přednášel a vydával rukověti, třeba ''Theoreticko‑praktická rukověť chorálu římského'' (1899). V letech 1907–19 vyučoval zpěv a liturgickou hudbu na Pražské konzervatoři, současně působil jako editor časopisu ''Cyril''. V roce 1914 získal titul PhDr. na Vídeňské univerzitě s prací o ''Královéhradeckém speciálníku'' a v roce 1919 byl jmenován profesorem hudební vědy. Od roku 1921 působil jako profesor na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde založil ústav pro dějiny hudby, vedl Akademické pěvecké sdružení, v roce 1931–32 byl rektorem. Jeho katalogy jako např. ''Český kancionál'' (1921) či ''Kancionál Franusův'' (1922) položily základy moderního vztahu církve k lidové i liturgické hudbě. Vedle toho vytvořil studie o rozvoji polyfonie v českých zemích a věnoval se dílům Liszta a slovenským skladatelům (Bella, Fajnor, Lichard, Figuš‑Bystrý). Po návratu do Prahy v roce 1939 přednášel a redigoval chorální sbory. Z dalších prací: ''Počátky umělého vícehlasu v Čechách'' (1922), ''Franz Liszt a Bratislava'' (1925), ''Hudební památky františkánské knihovny v Bratislavě'' (1930), ''Hudební prvky svatováclavské'' (1937). |
''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Gramskopf Rostislav|Rostislav Gramskopf]]''<br /> |
||
Aktuální verze z 18. 10. 2025, 18:59
Orel Dobroslav
v Ronově nad Doubravou (okr. Chrudim)
v Praze
Římskokatolický kněz, muzikolog. Po gymnaziálních studiích ve Vídni, Praze a Kolíně vystudoval bohoslovecký seminář v Hradci Králové, kde byl v roce 1894 vysvěcen na kněze. Již od počátku své veřejné činnosti se zaměřoval na gregoriánský chorál. Přednášel a vydával rukověti, třeba Theoreticko‑praktická rukověť chorálu římského (1899). V letech 1907–19 vyučoval zpěv a liturgickou hudbu na Pražské konzervatoři, současně působil jako editor časopisu Cyril. V roce 1914 získal titul PhDr. na Vídeňské univerzitě s prací o Královéhradeckém speciálníku a v roce 1919 byl jmenován profesorem hudební vědy. Od roku 1921 působil jako profesor na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde založil ústav pro dějiny hudby, vedl Akademické pěvecké sdružení, v roce 1931–32 byl rektorem. Jeho katalogy jako např. Český kancionál (1921) či Kancionál Franusův (1922) položily základy moderního vztahu církve k lidové i liturgické hudbě. Vedle toho vytvořil studie o rozvoji polyfonie v českých zemích a věnoval se dílům Liszta a slovenským skladatelům (Bella, Fajnor, Lichard, Figuš‑Bystrý). Po návratu do Prahy v roce 1939 přednášel a redigoval chorální sbory. Z dalších prací: Počátky umělého vícehlasu v Čechách (1922), Franz Liszt a Bratislava (1925), Hudební památky františkánské knihovny v Bratislavě (1930), Hudební prvky svatováclavské (1937).