Bouše Zdeněk Bonaventura: Porovnání verzí
imported>ZRN |
|||
| Řádek 4: | Řádek 4: | ||
<br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="2002-04-16">16. dubna 2002</time> v Praze</span> |
<br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="2002-04-16">16. dubna 2002</time> v Praze</span> |
||
| − | [[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz. Studoval teologii v Praze, kněžské svěcení přijal v roce 1942. Za druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře. V roce 1946 vstoupil do františkánského řádu a přijal řeholní jméno Bonaventura. Po roce 1948 byl internován v klášterech v Hejnicích a Želivě. V letech 1968–72 působil jako kaplan v pražských Záběhlicích, současně 1969–70 přednášel liturgiku na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Byl členem pražské liturgické překladatelské skupiny, která po druhém vatikánském koncilu vytvořila většinu dnes v římskokatolické církvi užívaných českých překladů liturgických textů. Po ztrátě státního souhlasu k duchovenské činnosti pracoval v civilních zaměstních. Podepsal Chartu 77, publikoval v samizdatu. Po roce 1990 vypomáhal v duchovní správě v Ústí nad Labem a od roku 1999 žil opět v Praze. Jeho teologické myšlení se vyznačovalo důrazem na reformu církve a návrat k jádru evangelia. Mezi jeho významná díla patří ''Paradox křesťanství'' (1978), ''Epilegomena'' (2000), ''Malá katolická liturgika: tradice, kritika, budoucnost'' (2004). |
+ | [[Církev římskokatolická|Římskokatolický]] kněz. Studoval teologii v Praze, kněžské svěcení přijal v roce 1942. Za druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře. V roce 1946 vstoupil do františkánského řádu a přijal řeholní jméno Bonaventura. Po roce 1948 byl internován v klášterech v Hejnicích a Želivě. V letech 1968–72 působil jako kaplan v pražských Záběhlicích, současně 1969–70 přednášel liturgiku na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Úvahám o liturgické reformě se přitom věnoval již ve čtyřicátých letech, z těchto textů byl později sestaven ''Pokus o katolickou liturgiku'' (1985). Byl členem pražské liturgické překladatelské skupiny, která po druhém vatikánském koncilu vytvořila většinu dnes v římskokatolické církvi užívaných českých překladů liturgických textů. Po ztrátě státního souhlasu k duchovenské činnosti pracoval v civilních zaměstních. Podepsal Chartu 77, publikoval v samizdatu. Po roce 1990 vypomáhal v duchovní správě v Ústí nad Labem a od roku 1999 žil opět v Praze. Jeho teologické myšlení se vyznačovalo důrazem na reformu církve a návrat k jádru evangelia. Mezi jeho významná díla patří ''Paradox křesťanství'' (1978), ''Epilegomena'' (2000), ''Malá katolická liturgika: tradice, kritika, budoucnost'' (2004). |
<span class="section_title">Literatura:</span><br /> |
<span class="section_title">Literatura:</span><br /> |
||
Aktuální verze z 5. 11. 2025, 15:50
v Plzni
v Praze
Římskokatolický kněz. Studoval teologii v Praze, kněžské svěcení přijal v roce 1942. Za druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře. V roce 1946 vstoupil do františkánského řádu a přijal řeholní jméno Bonaventura. Po roce 1948 byl internován v klášterech v Hejnicích a Želivě. V letech 1968–72 působil jako kaplan v pražských Záběhlicích, současně 1969–70 přednášel liturgiku na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Úvahám o liturgické reformě se přitom věnoval již ve čtyřicátých letech, z těchto textů byl později sestaven Pokus o katolickou liturgiku (1985). Byl členem pražské liturgické překladatelské skupiny, která po druhém vatikánském koncilu vytvořila většinu dnes v římskokatolické církvi užívaných českých překladů liturgických textů. Po ztrátě státního souhlasu k duchovenské činnosti pracoval v civilních zaměstních. Podepsal Chartu 77, publikoval v samizdatu. Po roce 1990 vypomáhal v duchovní správě v Ústí nad Labem a od roku 1999 žil opět v Praze. Jeho teologické myšlení se vyznačovalo důrazem na reformu církve a návrat k jádru evangelia. Mezi jeho významná díla patří Paradox křesťanství (1978), Epilegomena (2000), Malá katolická liturgika: tradice, kritika, budoucnost (2004).
Literatura:
Ctirad V. Pospíšil: Bonaventura Bouše, nepohodlný „muž bolesti“. Teologický sborník 1999/1, s. 8–9.