Židé (JKI-I)

Židé (arab. jahúd, sg. jahúdí, kalímí) V koránu nazýváni Banú Isrá‘íl – Synové Izraele. Před příchodem islámu žili ve stř. Arábii ve střediscích karavanního obchodu. Byli to jednak diasporní Ž., vyhnaní z Palestiny Římany zejm. po potlačení povstání Šimona Bar Kochby (JKI-J) roku 135, jednak judaizovaní etničtí Arabové. Judaismus (JKI-J) měl v Arábii mnoho přívrženců vzhledem k ideové a kulturní blízkosti s arabsko-semitským prostředím. V Jemenu se stal v 6. stol. státním náboženstvím rozkládajícího se sabejského státu. Ž. se zabývali obchodem, řemesly a zemědělstvím (Medína). Žili v převážně výhodné symbióze s usedlými Araby a kočovnými beduíny, kteří byli odběrateli jejich zboží. Judaismus ovlivnil proroka Muhammada, který se během svých obchodních cest s Ž. setkával. Stopy po mýtech Starého zákona a inspiraci žid. rituály lze nalézt v koránu a islám. kultovních obřadech (příběh o Adamovi, Josefu Egyptském, příběh Ibráhímův a jeho rodiny, Isháka a Ismá‘íla a rituál pouti do Mekky). Arabové a Ž. mají podle islám. nauky společného praotce v osobě Abrahama. O judaismu (JKI-J), křesťanství a islámu se hovoří jako o abrahamovských náboženstvích. Arabům byl blízký i mojžíšovský judaismus. Mnohé pasáže Pentateuchu (JKI-J) (zejm. zákonodárné části Dt a Nu) lze přirovnat ke koránské súře Krávy či jiným státopráv. částem koránu. Na druhé straně Muhammadova ochota přijmout řadu motivů judaismu byla limitována polit. střetem se třemi žid. kmeny v Medíně. Příslušníci kmenů Banú Kajnuká, Nadír a Banú Kurajza nebyli ochotni přijmout Muhammada za „pečeť proroků“ a integrovat se do ummy. Prorokovu zvěstovatelskou činnost zesměšňovali a navázali pro muslimy nepřijatelné kontakty s Kurajšovci. Prorok je proto několikrát nazval pokrytci, čímž je nejprve zahrnul do jedné kategorie s těmi Medínskými a beduíny, kteří víru v Boha a jeho Proroka jen předstírali. V letech 624-627 se umma s Ž. rozešla. První dva kmeny byly vypuzeny a byl jim zkonfiskován majetek. Po tzv. příkopové válce 627, kdy Mekkánci dlouhodobě obléhali Medínu, se muslimové po svém vítězství vypořádali s třetím kmenem Banú Kurajza, jenž s Mekkou kolaboroval. V reakci na tyto události Prorok do jisté míry změnil tón zvěsti. Židé byli označeni za lid, jemuž se dostalo jen části zjevení (korán 4:44, 3:119) vázaného jen na určité případy (4:160, 6:146, 16:118), mnoho skutečností v Písmu utajili (2:42, 146, 159, 174) nebo se dokonce dopustili falzifikací (tahríf; 2:59, 4:46, 5:13). Nakonec Muhammad Ž. označil za největší nepřátele věřících (5:82). Tehdy také změnil směr modlitby od Chrámové hory v Jeruzalémě ke Ka‘bě v Mekce (kibla). Po vzniku chalífátu a v pravidlech šarí‘y byli Ž. na území dár al-islám zahrnuti do kategorie ahl az-zimma (chráněnci), na něž se vztahovaly zákony jako na křesťany a další jinověrce. V islám. dějinách Ž. většinou hráli význ. roli v kultuře a hospodářství. V prvních staletích hidžry (kalendář) také Ž., kteří konvertovali k islámu, využili hagadistické literatury ke komentářům koránu (exegeze koránu). Méně je doložen vliv islámu na dobový judaismus, zejm. v „zlatém věku“ chalífátu (9.-11. stol.). Islám. myšlení přejalo a transformovalo aristotelovskou koncepci prvního hybatele. Obnovené zjevení a potvrzení starších věroučných archetypů vzešlých ze semitského kulturního prostředí zřejmě oživilo středověké žid. myšlení, zejm. mystiku v muslim. Španělsku (princip ejn sof – „bez konce“ v pojetí kabaly (JKI-J)). Skutečnost, že islám syntetizoval helénistickou metafyziku, patrně inspirovala paralelní myšlenkové postupy v judaismu, jež byly odvozovány od islám. modelu. Polit., kulturním a ekonomickým dějinám žid. komunit v islám. prostředí se dnes věnuje řada historiků v rámci studia vztahu chalífátu ke svým etnickým a konfesionálním menšinám.

Miloš Mendel