reformace (JKI-K)

reformace (z lat. reformatio – obnovení, zlepšení) Náboženské a soc.-polit. hnutí v záp. a střední Evropě 14.-17. stol., jež soustředilo své síly na obnovu křesťanství i nápravu společnosti. Důležitou roli v myšlenkovém kvasu předreformačního období sehráli valdenští, kteří šířili ideál chudé církve a své opravné snahy zakládali na evangeliu a jeho kázání. Reformační myšlenky poprvé zřetelně vyjádřil Jan Viklef (asi 1320-1384), jehož útoky na hierarchické a práv. struktury církve, zpochybnění transsubstanciace a vyslovení práva na svobodný výklad Písma nacházely živnou půdu zprvu v Anglii a Skotsku u lollardů, na počátku 15. stol. i v záp. a střední Evropě; v Čechách se jejich hlasatelem stal Jan Hus (asi 1371-1415) a posléze i jeho revoluční následovníci (husitství). Myšlenkové dědictví české r. se po porážce radikálního proudu husitství v bitvě u Lipan 1434 (táborité) uchovávalo v podobě utrakvismu a jednoty bratrské. Reformační hnutí valdenských, lollardů a husitů označili někteří círk. historikové (E. Buonaiuti, A. Molnár) za „první reformaci“. V ostatní Evropě se reformní hnutí objevilo o století později (tzv. druhá, světová r.), kdy z hnutí obnovy vyrostl nový směr kř. náboženství– protestantismus. V přímé návaznosti na odkaz české r. zahájil 1517 reformní činnost v Německu augustiniánský mnich Martin Luther (1483-1546). Do vývoje luterství zasáhla něm. selská válka. V čele radikálního (plebejského) proudu r. (novokřtěnci) stanul Thomas Müntzer (asi 1490-1525), jehož kritický vztah ke kat. církvi, umírněnému luterství (měšťanský proud r.) i společ. řádu, jemuž přitakaly, vyvolal nepřátelství obou stran a 1535 přispěl k dobytí münsterské komuny. Zbytky anabaptistů přesídlily mj. i do Čech (habáni), v Nizozemsku se pod vedením Menno Simonse (1496-1561) zformovaly v umírněnou sektu mennonitů. Téměř současně prošlo reformačním procesem i Švýcarsko. Curyšský kněz Ulrich Zwingli (1484-1531) našel pro své círk. reformy oporu u městské rady, narazil však na ozbrojený odpor horských kat. kantonů; v bitvě u Kappelu 1531 reformátor padl a postup zwingliánství se zbrzdil. Dovršením druhé r. se stalo učení Jana Kalvína (1509-1564), který od 1536 působil v Ženevě, z níž vytvořil vzor círk. obce s přísnou morálkou a askezí. Zatímco luterská r. pevně zakotvila v Německu, ve skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko), v pobaltských státech (Finsko, Estonsko, Lotyšsko) a Uhrách, kalvinismus se rozšířil do celého Švýcarska, Francie, záp. Německa, Itálie, Nizozemí a Skotska. Ve Francii 1562-1580 a 1586-1596 docházelo k náb. válkám mezi katolíky a kalvinisty (hugenoti); boje byly ukončeny 1598 ediktem nantským, zaručujícím hugenotům náb. svobodu a občanskou rovnost. Zvláštní vývoj prodělala r. v Anglii, kde 1534 vedla ke vzniku anglikánské církve. Nespokojenost s vývojem r. projevila radikálnější skupina kalvinisticky orientovaných puritánů, jež se kol. 1600 rozštěpila na presbyteriány a independenty. 1560 zakotvila r. ve Skotsku, které se pod vlivem reformátora Johna Knoxe (kol. 1513-1572) přiklonilo ke kalvinismu a vznikla reformovaná církev s presbyterním zřízením. Reformační hnutí vyvolalo v kat. církvi protireformaci, jež vnesla napětí mezi kat. a protest. mocnosti a podílela se na vzniku třicetileté války (1618-1648).

Helena Pavlincová