Bouše Zdeněk Bonaventura
v Plzni
v Praze
Římskokatolický kněz. Studoval teologii v Praze, kněžské svěcení přijal v roce 1942. Za druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře. V roce 1946 vstoupil do františkánského řádu a přijal řeholní jméno Bonaventura. Po roce 1948 byl internován v klášterech v Hejnicích a Želivě. V letech 1968–72 působil jako kaplan v pražských Záběhlicích, současně 1969–70 přednášel liturgiku na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Byl členem pražské liturgické překladatelské skupiny, která po druhém vatikánském koncilu vytvořila většinu dnes v římskokatolické církvi užívaných českých překladů liturgických textů. Po ztrátě státního souhlasu k duchovenské činnosti pracoval v civilních zaměstních. Podepsal Chartu 77, publikoval v samizdatu. Po roce 1990 vypomáhal v duchovní správě v Ústí nad Labem a od roku 1999 žil opět v Praze. Jeho teologické myšlení se vyznačovalo důrazem na reformu církve a návrat k jádru evangelia. Mezi jeho významná díla patří Paradox křesťanství (1978), Epilegomena (2000), Malá katolická liturgika: tradice, kritika, budoucnost (2004).
Literatura:
Ctirad V. Pospíšil: Bonaventura Bouše, nepohodlný „muž bolesti“. Teologický sborník 1999/1, s. 8–9.