nebe (JKI-J)
nebe (hebr. šamajim – nebe, nebesa) Místo, kde přebývá Bůh. Kosmologicky bylo n. chápáno jako klenba rozepjatá nad zemí (Gn 1,6-8; Iz 40,22; 44,24; Jr 10,12; 51,15; Ž 104,2) a spočívající na sloupech (2S 22,8; 26,11). Nad ní jsou nahromaděny vody nebeského oceánu (Gn 1,7; Ž 148,4), které mohou na boží příkaz vytékat propustmi v klenbě (Gn 7,11; 2Kr 7,2.19; Mal 3,10). Na nebeské klenbě jsou upevněna nebeská světla sloužící k rozměřování času (Gn 1,14-18). N. je příbytkem Jahva, jeho trůnem (Iz 66,1) či podnoží jeho nohou (Ex 24,10). Jeho palác stojí uprostřed nebeských vod (Ž 104,3.13) obklopen anděly (1Kr 22,19; Ž 89,6-9). Podle pozdějších představ tvoří andělské zástupy královský dvůr Boha (Jb 1,6; 2,1; Dn 7,10). Do n. má přístup i ďábel (Jb 1,6; 2,1). V helénistickém období byly pod vlivem platonského učení o nesmrtelné duši rozpracovány ojedinělé bibl. zmínky o Elijášovi a Henochovi, kteří byli vzati Bohem na n. (2Kr 2,11; Gn 5,24), do podoby širšího pojetí, podle kterého spravedliví nemusí nutně po smrti odejít do podsvětí (še’ol), ale mohou rovnou vystoupit k Bohu na nebe (srov. Mdr 3,1-4; 5,15-16).
Viz též: nebe (JKI-K), nebe (JKI-I)