obětování zvířete (JKI-I)
obětování zvířete Rituální úkon, při němž muslim uchopí zvíře (zpravidla ovci) za temeno hlavy nebo za rohy, postaví se v předpokládaném směru Mekky (kibla), pronese předepsanou formuli Alláhu akbar (Bůh je převeliký) a poté zvířeti prořízne krční tepnu a nechá je vykrvácet. Tato forma zabití zvířete (zabh) se do islámu dostala pod vlivem semitské tradice (viz. hebr. výraz sebah – Gn 31, 54). Pův. je výraz zabh obsažen v koránu při líčení Mojžíšovy (Músá) oběti jalovice (korán 2:63), v příběhu o zabíjení synů Izraele (Židé (JKI-J)) faraonem (2:46) a dále jako příkaz, aby muslimové nepožívali maso a vnitřnosti zvířat zabitých na pohanských obětních kamenech (5:4). O zabh vypráví příběh Abrahama (JKI-J) (Ibráhím) a Izáka (JKI-J) (Ishák), který zde však není výslovně zmíněn jako obětovaný syn (37:99–109). Muhammad a zejm. tradice (sunna) však Izáka zaměnily za Ismaela (Ismá‘íl), pokládaného za praotce Arabů a muslimů (2:118). Motiv Abrahamovy oběti je klíčovou součástí rituálu pouti do Mekky a s ní spjatého svátku íd al-adhá (svátky), který se slaví po celém islám. světě. Používá se i výraz kurbán (srov. hebr. korbán – volně přel. přistoupení blíže).