ší'itské duchovenstvo (JKI-I)
ší'itské duchovenstvo Označení představitelů islám. ší‘itského společenství, kteří ovládají duch. vedení obce, věrouku i legislativu (duchovenstvo, chalífát, politika). Božská podstata imámátu (imám, Alí Ibn Abí Tálib) staví š.d. nad světskou moc, pokud jsou její kroky v rozporu s vírou, může jí klást odpor. Vznik š.d. je spojován s působením šestého imáma Dža‘fara as-Sádika, přesto se š.d. zformovalo do dnešní podoby teprve v 10. stol. v hl. centrech ší‘itské vzdělanosti (Komm; Nadžaf). Nejvýzn. institucí š.d. je shromáždění ulamá, jehož privilegovanou a autoritativní vrstvou je sbor mudžtahidů. Mají velké pravomoci, neboť jsou oprávněni na základě koránu a achbárů samostatně rozhodovat (idžtihád), zatímco sunnitští duchovní se řídí jedním ze čtyř uznaných mazhabů. Ovšem právo samostatného rozhodování a vydávání fatwy má jen málo nejvýzn. mudžtahidů, jimž náleží titul ájatolláh, hudždžat al-islám, mardža‘e taklíd. Význ. okruhem osobností jsou lidé odvozující svůj původ od rodu proroka Muhammada a Alího – tedy i od některého z dvanácti imámů (isná ašaríja). Tyto osoby nosí titul pán, arab. sajjid, per. sejjed. Běžný styk s věřícími při mešitách obstarávají mollové (maulá; per. též píšnamáz). K nim lze přičíst i rouzechány, kteří působí při smutečních mysteriích (ta‘zije). Zvláštní kategorii duchovních tvoří súfijští učitelé (muršid, mystika, bratrstva mystická), šajchové, pírové, kteří pomocí taríky vedou žáky k individuálnímu spojení s Bohem. Klasická mystika, jak je známa ze sunnitského prostředí, se však v ší‘e příliš nerozvinula. Po íránské islámské revoluci 1979 Chomejní s uplatněním své teorie velájate fakíh posílil společ. postavení š.d., když je učinil přímým a jediným vykonavatelem polit. moci a garantem správnosti společ. života.