Ču‑lin čchi‑sien (Tao)
Ču‑lin čchi‑sien (Zhulin qixian 竹林七贤), „Sedm ctihodných z bambusového háje“, označení pro skupinu představitelů neotaoismu působící na konci dynastie Wej, někdy mezi lety 248–254, v neklidných časech po pádu dynastie Chan. Byli to umělci a učenci, kteří se – inspirováni zejména dílem a myšlenkami Čuang-c’a – scházeli k metafyzickým rozpravám při víně a hudbě (čching-tchan) a způsobem života a nekonvenčním chováním vyjadřovali odpor vůči tehdejší tyranii i zkostnatělému konfucianismu. Hlavní představitel, básník, malíř a hudebník Ťi Kchang (Ji Kang 稽康, 223–262), byl sňatkem spřízněn s vládnoucím rodem Cchao, odmítal se však zapojit do politiky, a to i poté, kdy se roku 249 dostal k moci nový rod S’-ma, což se mu nakonec vymstilo. Panovníkovi se znelíbil tón dopisu, v němž Ťi odmítl nabídku od dalšího člena skupiny, Šan Tchaa, stát se služebníkem vrchnosti, a později jej pod záminkou narušování dobrých mravů obvinil a roku 262 nechal popravit. Básník Žuan Ťi (Ruan Ji 阮籍, 210–263) a jeho synovec Žuan Sien (Ruan Xian 阮咸) byli známí jako nezřízení opilci, kteří se někdy dělili o svou mísu s prasaty. Žuan Ťi vynikal literárním talentem a byl mimoto synem významného učence, který působil na dvoře posledního císaře dynastie Chan, proto ho chtěli noví vládové získat do svých služeb. Nakonec Žuan sice přijal menší úřad, avšak větší angažovanosti se nadále bránil permanentní opilostí a excentrickým chováním, které budilo pohoršení v konzervativních konfuciánských kruzích. Žuan Sien proslul mimořádným talentem ve hře na loutnu, ale i stejnou zálibou v alkoholu a ignorování společenských konvencí jako jeho strýc. Traduje se o něm známý příběh: při návštěvě tety, která přišla k jeho umírající matce, přivedl do jiného stavu její služebnou. Když se pak vracely domů, Žuan, ještě ve smutečním šatu, nasedl na osla a přivedl si služebnou zpátky s odůvodněním, že „muž by neměl ztrácet své sémě“. V té době mu bylo 60 let, byl ženatý a měl syna. Toto chování bylo velkým prohřeškem vůči konfuciánské morálce, která zavrhovala sexuální život v průběhu tří povinných smutečných let po úmrtí rodiče a vyžadovala dodržování formálních projevů smutku. Liou Ling (Liu Ling 刘伶, 221–300) byl ze všech největším pijanem a alkoholu zůstal věrný až do konce života. Chodil doprovázen sluhou, který mu kromě vína nosil i rýč, aby mohl pána v případě úmrtí kdekoliv pohřbít. Další ze skupiny, Siang Siou (Xiang Xiu 向秀, asi 227–272), je znám zejména jako komentátor díla Čuang‑c’. Po Ťi Kchangově smrti byl donucen zesměšnit filozofii svého přítele a přijmout úřad u vládce. Rovněž komentář slavného díla byl poplatný okolnostem, do nichž se Siang Siou dostal. Tvrdil v něm mimo jiné, že hierarchizace společnosti je součástí přírodního spontánního řádu, tudíž že jedinec může současně být ministrem i věrným vyznavačem Čuang-c’ovy filozofie. Wang Žung (Wang Rong 王戎) byl považován za zázračné dítě a členem skupiny se díky intelektuálním schopnostem stal už ve věku 14 let. Později však působil jako význačný úředník dynastie Ťin a dochované zprávy o jeho charakteru nejsou příliš lichotivé. Uvádělo se o něm třeba, že dokázal se ženou celou noc přepočítávat peníze nebo že vyloupával před prodejem semínka z hrušek, aby si nikdo nemohl vypěstovat stejný druh. Šan Tchao (Shan Tao 山涛, 205–283) byl nejstarším a nejméně rebelujícím ze skupiny. Už dříve, než se stal členem, pracoval jako úředník ve státních službách, což jej naučilo, jak se vyhnout nelibosti mocných. Přestože se nepřímo podílel na neblahém osudu Ťi Kchanga, ten jej před svou popravou požádal, ať se postará o jeho syna, což Šan Tchao též učinil a později z postu ministra jmenoval přítelova syna do vysoké funkce.