Čuang‑c’ (Tao)
Čuang‑c’ (Zhuangzi 庄子):
1. asi 369–286 před n. l., Mistr Čuang, vlastním jménem Čuang Čou (Zhuang Zhou 庄周), spolu s Lao-c’em nejvýznamnější představitel filozofického taoismu. O životě Čuang-c’a se ví velmi málo. Podle historických zápisků zastával asi nějakou dobu menší úřad v městečku Meng ve státě Sung, v jižní Číně. Byl ženatý a žil v prostých poměrech, protože si nade vše cenil osobní svobody a nezávislosti a odmítal přijmout vysoký post, který by jej omezoval povinnostmi a nařízeními. Když mu prý král státu Čchu jednou nabídl, aby se stal jeho prvním ministrem, přirovnal se smíchem Čuang tento post k obětnímu býku, kterého nejprve vybraně krmí, pak navléknou do brokátového hávu, aby jej posléze v chrámu podřezali. Jak rád by v té chvíli byl obyčejným selátkem, jenomže už je pozdě! Jako vyznavač taoistické filozofie spontánnosti (c’-žan) byl břitkým a ironickým kritikem úporné snahy konfuciánských myslitelů řídit společnost svazujícími etickými normami a pravidly. Jeho myšlení inspirovalo později hlavně představitele neotaoismu (čching-tchan) ve 3.–4. století, ale i náboženskou školu Svrchované čistoty (Šang-čching-pchaj), a vytvořilo duchovní půdu pro adaptaci čchanového (zenového) buddhismu v Číně.
2. Název díla, jehož autorství se přisuzuje tomuto filozofovi. Známé je i pod názvem Nan‑chua čen‑ťing, Opravdová kniha Jižní květinové země, čestným titulem, který mu byl udělen císařským ediktem v 8. století. Dochovaná verze je ediční úpravou neotaoisty Kuo Sianga ze 3. století n. l., který text zkrátil z původních 52 na 33 kapitol a ponechal jenom ty části, jež považoval za Čuangovo dílo. Kapitoly se dělí do tří oddílů: první tvoří 7 Vnitřních kapitol, Nej‑pchien (Neipian 内篇), o nichž se předpokládá, že jsou autentickým záznamem Čuangova myšlení. Druhou část tvoří 15 Vnějších kapitol, Waj‑pchien (Waipian 外篇), a třetí 11 Různých kapitol, Ca‑pchien (Zapian 杂篇). Skládají se ze stylově různých textů, s největší pravděpodobností od různých autorů. Vnitřní kapitoly obsahují množství krátkých příběhů a podobenství, v nichž se odrážejí jednotlivé aspekty Čuangovy filozofie. Barvitým a obrazným jazykem zde rozvádí úvahy o pomíjivosti a relativnosti života i všeho existujícího, a tudíž i zbytečnosti jakékoli snahy získat a podržet si něco v lidském světě. Lidé se přesto pachtí po majetku a slávě, což je žene do konfliktů a v konečném důsledku přináší jenom zklamání, zatímco život jim mezitím utíká do nenávratna: „Malé strachy skličují, velké strachy ochromují. Lidé vyrážejí kupředu, jako by je někdo vypouštěl ze samostřílů. Přitom si namlouvají, že rozhodují o tom, co je a není správné. Ulpívají a drží se jako klatba či přísežná úmluva, majíce se přitom za vítěze. Pomalu přitom odumírají, tak jako rok mře s podzimem a se zimou. Ve slovech se tratí jejich dni. Hrouží se hloub a hloub, až už nemohou zpátky. Jejich nenávisti je svazují. Ve slovech neodvratně stárnou. Kdo vzkřísí k novému životu mysl stojící u samé smrti?“ (Vnitřní kapitoly, kap. II, Maxima, Lásenice 2006). Mudrc je podle něj ten, kdo si uvědomuje marnost všech snah, užívá si přítomného okamžiku, nechává vše přirozeně plynout svojí cestou a ničemu nedovolí, aby jej svazovalo: „Nestaň se umrlým nositelem slávy, nestaň se domovem všelikých plánů, nestaň se sluhou činorodosti, nestaň se majitelem vědomostí. Cele se ztotožni s nevyčerpatelným a putuj tam, kde není po ničem stopy. Naplno užij vše, co ti dá nebe, a nerozhlížej se, čeho bys mohl ještě dosíci – buď prázdný, toť vše! Neboť dokonalý člověk zachází se svým srdcem jako se zrcadlem, za ničím nejde, ničemu nevychází vstříc, všechno odráží, aniž si cokoli ponechá. Neboť jen tak se dají překonat věci, aniž se o ně sebeméně zraňujeme!“ (Tamtéž, kap. VII). Proto Čuang-c’ odmítá jakoukoli společenskou angažovanost a za nejdůležitější hodnotu v životě považuje dosažení vnitřní harmonie a svobody. Cesta k ní vede přes skutečné pochopení relativnosti věcí a z něho vyplývající nutnost povznesení se nad ně do stavu nerozlišování. Neboť z tohoto hlediska není rozdílu mezi správným a nesprávným, krásným či ošklivým, a ani mezi životem a smrtí; vše jsou jenom pominutelné projevy téhož. Základním způsobem, jak dosáhnout nerozlišování, je v každém svém činu postupovat podle zásady ne-konání (wu-wej), tj. konání ryze neosobního a spontánního, které nevychází ze žádné uvědomělé potřeby a ani nesměřuje k dosažení žádného cíle. Tímto jednáním-nejednáním člověk pak postupně zapomíná na rozdíly mezi věcmi, až nakonec zapomene i sám na sebe a plyne životem jako součást všeobecné spontaneity a odvěkých přeměn (pien-chua), které se dějí samy sebou iniciovány tajemným zdrojem veškerenstva, taem, a které nepotřebují ke svému chodu jakéhokoli lidského snažení. Oproti Lao-c’ově učení je Čuangovo myšlení mnohem více individualistické a neobsahuje potřebu poznávat zákony univerza za účelem jejich uplatňování k řízení společnosti osvíceným vládcem slaďujícím své konání s univerzálními zákony.