čen‑žen (Tao)
čen‑žen (zhenren 真人), „opravdový člověk”, „realizovaný člověk“, taoistický ideál dokonalého člověka, který již během života dosáhl trvalého souznění s prázdnou přirozeností tao, věčného zdroje veškerého bytí. Protože plně pochopil, že z hlediska absolutna je vše bez rozdílu stejné, dostává se mu bezbřehé svobody a odpoutanosti. Ničemu nestraní, nic jej nermoutí a žije vždy jen právě přítomným okamžikem, ať je jakýkoliv. Pojem čen-žen se poprvé objevuje v díle taoistického filozofa Čuang-c’a. Popisuje ho těmito slovy: „Opravdový člověk starověku se nebouřil, zůstal-li opuštěn, nepyšnil se úspěchy, nenapodoboval šlechtice. Takový člověk nelitoval svých omylů, nepodléhal pocitu samolibosti, ukázalo-li se, že jednal správně. Takový člověk nedostával třesavku, stoupal-li k výšinám, nepromočil se, hroužil-li se do vody, nespálil se, byl-li vržen do plamenů... Opravdový člověk starověku necítil radost ze života, necítil odpor ke smrti, neslavil svůj příchod, svému odchodu se neprotivil, mávnutím křídel se vydával na cestu, mávnutím křídel se vracel, toť vše. Nezapomínaje, kde má svůj počátek, nepídil se, kde mu bude konec. Ze všeho, co mu bylo dáno, se radoval, zapomněl na to a znovu to získával. Tomu se říká neškodit srdcem Cestě, a nevypomáhat nebi tím, co je lidské, tomu se říká – opravdový člověk.“ (Mistr Čuang: Vnitřní kapitoly. Praha 1992). V religiózním taoismu je čen-žen synonymem pro nejvyšší stupeň v hierarchii nebeských nesmrtelných (sien). Ti mohou vstupovat do lidského světa a zjevovat se meditujícím, aby jim pomáhali v jejich úsilí. Už za dynastie Západních Chan v 2. století před n. l. existovala víra, že jednoho dne sestoupí na zemi nebesy pověřený opravdový člověk, aby učinil svět lepším (Tchaj‑pching‑ťing). Od dynastie Tchang (7.–10. století) byl čen-žen udělován některými císaři jako čestný titul slavným minulým i žijícím taoistickým mistrům.