Lu, Siou-ťing (Tao)
Lu, Siou-ťing (Lu Xiujing 陆修静), 406–477, též Lu Jüan-te (Lu Yuande 陆元德), významný reformátor ze začátku období Jižních dynastií, který se zasloužil o přeměnu taoistické církve na standardní náboženskou organizaci. V mládí se vzdělával v konfuciánských klasicích, ale přirozeností čím dál více tíhl k taoismu. Proto později opustil svou rodinu a odešel do hor studovat taoistické nauky. Po několika letech života v izolaci začal putovat po posvátných horách a jeho věhlas se šířil po celé zemi. Když roku 453 zavítal do hlavního města, aby zde prodával své elixíry, pozvala ho do císařského paláce matka císaře, která vyznávala taoismus, a stala se jeho žákyní. Po propuknutí nepokojů v paláci odešel do hor Lu-šan, kde založil taoistický klášter. Do hlavního města se znovu vrátil na pozvání císaře roku 467. Císař pro něj nechal vybudovat v horách na předměstí metropole Klášter uctívání prázdnoty, Čchung-sü-kuan (Chongxuguan 崇虚馆), kde pak Lu žil a pracoval až do své smrti. Započal zde tradici shromažďování a třídění taoistických spisů, která měla velký význam pro zachování taoistické literatury. V jeho době už existovalo množství taoistických textů, zejména tří tehdy nejvlivnějších tradic na jihu – sekty Zázračného klenotu (Ling-pao-pchaj), sekty Svrchované čistoty (Šang-čching-pchaj) a dnes již nedochovaných Spisů Tří císařů, San‑chuang‑wen (Sanhuangwen 三皇文) –, které ovšem byly rozptýlené a neuspořádané. Lu podle vzoru buddhistického kánonu Tripitaka utřídil existující díla, rozdělil je do tří oddílů po dvanácti sekcích a čtyř oddílů doplňků, čímž vytvořil systém, který se později používal při všech dalších redakcích sbírky taoistických spisů Tao‑cangu. Rovněž sestavil první katalog těchto děl, čítající 1 228 položek. Kromě toho zcela zásadním způsobem ovlivnil i další směřování taoistického náboženství reformou taoistické církve a prosazením opatření, která vedla k unifikaci církevní organizace: 1. Zrušil dosavadní způsob, kdy se taoistickým mistrem mohl prohlásit kdokoli, a tím i získávat hmotnou podporu od členů komunity. Místo toho ustanovil hierarchický systém kněží, v němž se posty získávaly podle dosažených morálních kvalit, na základě studia příslušných textů a po zasvěcení. Členové komunit byli registrováni. 2. Sestavil přes 100 svazků příruček o rituálech, které posloužily jako prostředek unifikace provádění rituálů. Meditace a čtení rituálních textů byly prezentovány jako hlavní prostředky k pročišťování mysli a ducha nutného k dosažení tao (te-tao). 3. Změnil způsob financování církve, namísto vybírání poplatků od věřících v podobě rýže se kláštery opíraly o vlastní hospodářskou činnost a poskytování náboženských služeb, získávání prostředků od úřadů a darů od císařského dvora. Z klášterů učinil centra náboženského života. Tento Lu Siou-ťingem reformovaný směr se později začal nazývat jižní Cestou nebeských mistrů (Nan Tchien-š’-tao). Po smrti byl Lu za snahu sjednocovat praxi různých směrů taoismu spíše kritizován a uznání zásluh se mu dostalo až mnohem později, za dynastií Tchang a Sung.