Tao‑cang (Tao)
Tao‑cang (Daozang 道藏), Taoistický kánon, Taoistický tezaurus, po staletí shromažďovaný soubor taoistické literatury. Podle příkladu buddhistického kánonu Tripitaka (doslova Tři koše) začali i taoističtí učenci sbírat a třídit dochované texty své nauky, které předtím jen kolovaly v jednotlivých exemplářích. První katalog existujících děl obsahující 1 228 titulů sepsal již v polovině 5. století významný církevní reformátor Lu Siou-ťing. Jeho náplň tvořily komentované verze Tao‑te‑ťingu, filozofická díla, liturgické texty tehdejších hlavních sekt, práce o alchymii, dlouhověkosti, životopisy nesmrtelných aj. První korpus děl byl sestaven za dynastie Tchang v císařské éře Kchaj-jüan (713–741), kdy císař Süan-cung pověřil několik desítek učenců, aby sesbírali a utřídili veškerou dostupnou taoistickou literaturu. Shromáždilo se na 7 300 svitků (podle jiných údajů 3 744, resp. 5 700 svitků); roku 748 byla v zájmu šíření děl vytvořena kopie celého Tao‑cangu. Bohužel v bouřlivých časech po pádu tchangské dynastie v 10. století došlo ke zničení sbírky a mnoho děl se nenávratně ztratilo. Za následující dynastie Sung panovnický dvůr inicioval několik sbírek textů. V letech 1008–1016 byl pod jménem Ta Sung Tchien‑kung Pao‑cang (Da Song Tiangong Baozang 大宋天宫宝藏), Drahocenný kánon Nebeského paláce Velkých Sungů, zkompilován soubor čítající 4 565 svitků. Mezi roky 1111–1118 byl rozšířen na 5 481 svazků a dostal jméno Věčný Taoistický kánon, Wan‑šou Tao‑cang (Wanshou Daozang 万寿道藏). Představuje první tištěnou verzi kánonu. Ani jeden z těchto korpusů se nedochoval. Schraňování a utřiďování textů pokračovalo i za následující nečínské dynastie Ťin. V letech 1186–1190 byl zkompilován soubor čítající 6 455 svitků. Chrám, v němž byl uschován, ovšem roku 1202 vyhořel a sbírka byla zničena. V práci na schraňování a restaurování kánonu se pokračovalo i za mongolské dynastie Jüan, avšak z iniciativy samotných taoistů, nikoli císařského dvora. Po osmi letech úsilí byly mezi roky 1237–1244 shromážděny a utříděny texty o 7 800 svazcích. Ovšem roku 1281 vydal císař Š’-cu, podporující proti taoistům protestující buddhisty, příkaz spálit všechny tiskařské dřevěné matrice kánonu vyjma té, na níž byl text Tao‑te‑ťingu; i tato sbírka, největší, která kdy byla sestavena, tedy skončila v propadlišti času. Svou podobu, jak ji známe dnes, získal Tao‑cang za dynastie Ming. Po čtyřiceti letech práce organizované z pověření císařů nebeskými mistry (tchien-š’) 43. a 44. generace byl kánon zkompletován a vytištěn v 10. roku císařské éry Čeng-tchung, tj. roku 1445; proto se tato verze nazývá též Čengtchungským Tao‑cangem (Zhengtong Daozang 正统道藏). Její rozsah činil 5 305 svazků. Kopie tezauru byly uloženy v různých chrámech po zemi. Roku 1607 doplnil sbírku nebeský mistr 50. generace o 180 dalších svazků, takže konečný počet dosáhl 5 485 svazků obsahujících 1 472 různých děl. Roku 1626 taoistický učenec Paj Jun-ťi (Bai Yunji 白云齐) sestavil anotovaný katalog korpusu pod názvem Tao‑cang mu‑lu siang‑ču (Daozang mulu xiangzhu 道藏目录详注), Podrobné komentáře ke katalogu Tao-cangu. Dřevěné matrice, z nichž byl kánon vytištěn, shořely během tzv. boxerského povstání roku 1900, ale kompletní sbírka textů se zachovala v taoistickém chrámu Bílého oblaku (Paj-jün-kuan) v Pekingu. Na jejím základě vyšel v Šanghaji ve 20. letech 20. století reprint kánonu. Další reprint Tao‑cangu vydaný na Tchaj-wanu roku 1962 vlastní i Lu Sünova knihovna Orientálního ústavu AV ČR v Praze. V roce 2003 byl v Číně vydán pod záštitou Čínské taoistické asociace (Čung-kuo tao-ťiao sie-chuej) Čínský Taoistický kánon, Čung‑chua Tao‑cang (Zhonghua Daozang 中华道藏), první kompletní reedice kánonu od dob čengtchungského Tao‑cangu a současně jeho vůbec nejobsáhlejší vydání, jelikož je doplněné množstvím komentářů, vysvětlení a korektur, jež jsou výsledkem poznatků získaných z dosavadního studia tohoto mimořádného památníku taoistické literatury. Uspořádání děl ve sbírce má svůj řád, který vytvořil již Lu Siou-ťing ve zmiňovaném prvním katalogu kánonu. Díla rozdělil do tří oddílů nazvaných tungy (dong 洞), což lze překládat jako „jeskyně“ nebo i jako „proniknutí“. Oddíly tvoří: Tung‑čen (Dongzhen 洞真, Proniknutí ryzí pravdou). Obsahuje převážně texty používané v tradici sekty Svrchované čistoty (Šang-čching-pchaj), v níž je důraz kladen na meditační praxi; jsou určeny pro nejvyšší stupeň zasvěcení kněží. Tung‑süan (Dongxuan 洞玄, Proniknutí mystériem). V něm jsou texty používané především sektou Zázračného klenotu (Ling-pao-pchaj) akcentující rituály; slouží pro zasvěcení středního stupně. Tung‑šen (Dongshen 洞神, Proniknutí božským). Shromažďuje texty tradice Tří panovníků (San‑chuang) zabývající se exorcismem; používají se k iniciálnímu zasvěcování. Rozdělení na tři tungy mimoto souvisí s religiózním výkladem zrodu vesmíru a vzniku taoistického učení. Podle něho existují tři nebeské sféry, Tři čistoty (San-čching), které jsou řízené nebeskými vládci. Hořejší sférou je Nefritová čistota, v níž panuje vládce Nebeský ctihodný vládce prvopočátku (Jüan-š’ tchien-cun); je mytickým iniciátorem textů prvního tungu. Ve druhé sféře Svrchované čistoty panuje vládce Nebeský ctihodný vládce Zázračný klenot (Ling-pao tchien-cun), jehož vyjevením jsou texty druhého tungu. Nad třetí sférou Nesmírné čistoty panuje vládce Nebeský ctihodný vládce Cesty a její síly (Tao-te tchien-cun); je duchovní silou textů třetího tungu. Jelikož všechna taoistická díla nebylo lze přidělit jenom ke třem oddílům, byly k nim v 6. století přiřazeny ještě čtyři doplňkové oddíly fu (fu 辅), jež zahrnují zbylé texty korpusu. Těmito oddíly jsou: Tchaj‑süan (Taixuan 太玄, Nejvyšší mystérium); doplňuje texty prvního tungu, díla vycházejí především z Tao‑te‑ťingu. Tchaj‑pching (Taiping 太平, Nejvyšší mír); doplňuje texty druhého tungu, díla vycházejí z textu Tchaj‑pching‑ťing. Tchaj‑čching (Taiqing 太清, Nejvyšší čistota); doplňuje texty třetího tungu, je to soubor textů alchymistické povahy. Čeng‑i (Zhengyi 正一, Úplné sjednocení); obsahuje texty vztahující se ke všem oddílům a založené na tradici sekty Nebeských mistrů (Tchien-š’-tao). Díla v každém ze tří hlavních oddílů tung jsou dále tematicky a obsahově rozčleněna do 12 kategorií lej (lei 类):
1. Pen‑wen (Benwen 本文, Základní texty). Zde jsou základní kanonické knihy, jejichž studiem začíná poznávání nauky.
2. Šen‑fu (Shenfu 神符, Talismany). Obsahují nákresy symbolů, jejichž výklad napomáhá pochopit myšlenky základních textů.
3. Jü‑ťüe (Yujue 玉诀, Drahocenné výklady). Jsou to vysvětlení a návody, které pomáhají objasnit smysl textů a talismanů.
4. Ling‑tchu (Lingtu 灵图, Kresby ducha). Obsahují různé nákresy a diagramy, které se používají jako pomůcky k objasňování učení.
5. Pchu‑lu (Pulu 谱 录, Záznamy a zápisky). Shromažďují fiktivní příběhy o skutcích nebeských panovníků. Těchto prvních pět stupňů vytváří a upevňuje v adeptovi základy učení.
6. Ťie‑lü (Jielü 戒, Předpisy a nařízení). Zde jsou zaznamenány správné způsoby chování a etické normy, které je třeba dodržovat, aby se předešlo zneužití nabytých vědomostí nebo falšování učení.
7. Wej‑i (Weiyi 威儀, Obřady). Účelem vykonávání různých obřadů je duchovní očista od všech hříchů minulosti, kterou je zapotřebí dosáhnout předtím, než adept předstoupí před Mistra, aby získal zasvěcení.
8. Fang‑fa (Fangfa 方法, Metody). Po dokonalém očištění začíná výuka různých metod, např. komunikace s duchy, přivolávání deště, alchymické praktiky atd.
9. Čung‑šu (Zhongshu 众术, Soubor praktik). Zde jsou díla zabývající se alchymií, přípravou léčivých lektvarů, magickými, zdravovědnými a dalšími praktikami.
10. Ťi‑čuan (Jizhuan记传, Zápisky a životopisy). Obsahují pojednání o učení dávných mudrců, záznamy o životech a skutcích historických i imaginárních postav.
11. Can‑sung (Zansong 讚颂, Oslavné ódy). V tomto oddíle jsou oslavné ódy na božstva a světce, kteří dosáhli nejvyšší dokonalosti.
12. Piao‑cou (Biaozou 表奏, Oznámení). Obsahují předepsaným stylem napsaná oznámení božstvům.
V Tao‑cangu jsou shromážděna díla pokrývající všechny aspekty taoismu. Vedle textů klasiků taoismu, jako jsou Lao-c’ (je zde kolem 50 verzí Tao‑te‑ťingu s komentáři pocházejícími od 3. století po 15. století), Čuang-c’, Wen-c’, Lie-c’, Pao-pchu-c’ a další, nacházíme zde i díla lékařská, zdravovědná, alchymická, astrologická atd. Největší část kánonu tvoří liturgické texty jednotlivých směrů taoistického náboženství. Kromě taoistických filozofů jsou zastoupena i některá díla jiných škol, např. konfuciána Mo-c’a. Tao‑cang představuje jedinečný soubor textů umožňující studovat taoismus v celé jeho šíři a jeho historickém vývoji v průběhu dvou tisíciletí. V současnosti se již stal předmětem mezinárodního studia a postupně vycházejí překlady mnoha v něm obsažených děl, donedávna ještě pro západní svět zcela neznámých, jakož i s nimi související studie. První katalog korpusu se stručnými anotacemi děl vydal roku 1911 francouzský badatel a misionář L. Wieger. Roku 2004 byl publikován tematicky členěný anotovaný třísvazkový katalog Tao‑cangu s názvem The Taoist Canon: A Historical Companion to the Daozang, výsledek dlouholeté ediční práce pod vedením badatelů Kristofera Schippera a Francisca Verellena. Další významnou moderní prací doplňující pokladnici taoistických písemností je korpus Cang‑waj tao‑šu (Zangwai daoshu 臧外道书), Taoistické spisy mimo Kánon, vydaný v Číně v letech 1992–1994. Shromažďuje reprodukce 991 textů, které v Tao‑cangu obsaženy nejsou a které většinou pocházejí z období dynastií Ming a Čching. Je tudíž důležitým zdrojem poznávání taoismu pozdního období jeho historie.