Šang‑čching‑pchaj (Tao)
Šang‑čching‑pchaj (Shangqingpai 上清派), škola Svrchované čistoty, nejdůležitější taoistická sekta v období mezi 5.–9. stoletím. Vznikla v jižní Číně poté, co sem přesídlil panovnický dvůr ze severu Číny okupované nomádskými kmeny. Představovala reakci proti pronikání věrouky nebeských mistrů (Tchien-š’-tao) v podobě, v jaké byla importována severskou aristokracií. Vznikla syntézou více směrů, včetně předchanských tradic hledání nesmrtelnosti (sien), praktik mágů (fang-š’), lokálních kultů i prvků učení nebeských mistrů, jakož i buddhismu a konfucianismu. Za zakladatele směru se označuje Jang Si (330–386), který přinesl na scénu základní texty nového učení posvěcené tvrzením, že mu byly předány vyššími bytostmi, taoistickými světci (čen-žen). Největší zásluhu na rozšíření Svrchované čistoty do vyšších společenských vrstev a jejím profilování se jako kontemplativní školy měl význačný taoistický mistr Tchao Chung-ťing (456–536), který kromě editace a komentářů k zjeveným textům dále rozpracoval a systematizoval i nauku samotnou. Další mimořádnou postavou tradice byl 12. patriarcha školy S’-ma Čcheng-čen (647–735), díky němuž se její učení stalo rozhodujícím myšlenkovým směrem ovlivňujícím císařský dvůr dynastie Tchang. V průběhu dynastie Sung nastal její pozvolný ústup z výsadních pozic a ve 13.–14. století se spolu s mnoha jinými stala součástí Cesty správné jednoty (Čeng-i-tao). Škola Šang-čching má zásluhu na povýšení taoistické věrouky do pozice náboženství aristokracie. Přináší novou tradici předávání učení prostřednictvím posvátných písem vyjevených božstvy (tchien-šu), nikoli tedy jen ústním zasvěcováním, jak bylo zvykem dříve. Vytváří polyteistický panteon božstev sídlících na nebesích, hvězdách a souhvězdích, pozemských rájích (tung-tchien), ale též v lidském těle, v jeho orgánech a třech elixírových polích (tan-tchien). Na rozdíl od praxe nebeských mistrů nejsou k navázání kontaktu s vyššími silami potřebné rituální invokace zprostředkovávané kněžím, nýbrž přístup je přímý, prostřednictvím meditací a vizualizace (nej-š’). Typické pro její meditační praxi byly extatické „výlety“, kdy se adept pomyslně dostává do nebeských sfér, putuje na planety či hvězdy a může přitom procházet metamorfózami, např. se změní v obláček apod. Zvnitřňováním praktik komunikace s božstvy sídlícími v těle připravila půdu pro pozdější přesun těžiště taoistických metod od alchymie vnější (waj-tan) k alchymii vnitřní (nej-tan). Obdobně přispěla k přeměně sexuálních praktik (fang-čung-šu) na abstraktní spojování se s božstvy. Přinesla též novou koncepci nesmrtelnosti, a to v představě, že pokud člověk provádí za života vnitřní očistu a hromadí dobré skutky (kung-te), může být za zásluhy povýšen mezi nesmrtelné dokonce i po své smrti, nemusí tudíž dosáhnout nesmrtelného těla už v průběhu pozemského života.