jin‑jang (Tao)
jin‑jang (yinyang), ontologický pojem starověké čínské kosmologie i taoistické filozofie. Označuje dvě vzájemně protikladné složky či síly, z nichž se skládá původní substance bytí čchi. Jin-jang je tedy jinými slovy čchi, nahlížena z pohledu její skladby. Jin-jang se spontánně vynořuje z tao, nedefinovatelné prázdnoty a nepostřehnutelného prazdroje bytí; je jeho polárním projevem. Ve své prvotní formě se nazývá primární, prvopočáteční jin, jüan-jin (yuanyin 元 阴), a prvopočátečním jangem, jüan-jang (yuanyang 元阳). Toto je tzv. prekosmická fáze (sien-tchien) vzniku všehomíra. Posléze se zhutňováním a vyhraňováním svých vlastností dostává jin-jang do fáze postkosmické (chou-tchien), tj. vzniká jevový vesmír, který se dále donekonečna diferencuje. Přes veškerou zdánlivou rozrůzněnost a rozmanitost si však každý projev bytí neustále v sobě nese svůj jinjangový základ a řídí se jeho zákonitostmi. Jang představuje mužský princip vesmíru, je neviditelnou hybnou silou a funkcí věcí, více energetickou složkou čchi; jeho typickými vlastnostmi jsou aktivita, pohyb, světlo, beztvarovost, lehkost, sucho, teplo, odstředivý a stoupavý směr pohybu; typickými představiteli jangu jsou nebesa, slunce, oheň. Jin je ženský princip světa, dává věcem viditelnou formu, je více hmotnou složkou čchi; k vlastnostem jin patří pasivita, klid, tma, tvarovost, tíha, vlhko, chlad, dostředivý a klesavý směr pohybu; reprezentanty jin jsou např. země, měsíc, voda. Interakce jin-jangu, jež je principem existence a přeměn bytí, jsou postaveny na čtyřech základních zákonitostech:
1) jin a jang jsou si vzájemně protikladní, jin-jang tuej-li (yin-yang duili 阴阳对立),
2) jin a jang v sobě vzájemně koření, jin-jang chu-ken (yin-yang hugen 阴阳互 根),
3) jin a jang se vzájemně převažují, jin-jang siao-čang (yin-yang xiaozhang 阴阳消长) a
4) jin a jang se vzájemně přeměňují, jin-jang čuan-chua (yin-yang zhuanhua 阴阳转化).
Základním aspektem jin-jangu je, že ačkoli jsou si ve všech svých vlastnostech tyto dvě složky protichůdné, každá z nich současně obsahuje zárodek svého protějšku, a nese tudíž v sobě svůj protiklad, ve který se může za určitých podmínek proměnit. Spjatost vlastnostmi protichůdných sil a z toho vyplývající dynamika jsou příčinou neustálých změn a pohybu čchi, a to je principem procesu vznikání a zanikání všech věcí a jevů. Tento proces má cyklický charakter, protože po dosažení svého extrému se podle zákonitostí jin mění v jang a naopak, přičemž vnitřní přítomnost protějšku působí jako potenciál dalších a permanentních přeměn. Pojmy jin a jang se poprvé objevují v Knize proměn (I‑ťing). V raných textech z doby dynastie Čou (11.–3. století před n. l.) jsou příměrem charakterizovány tak, že jin je stinný severní svah kopce, resp. jižní břeh řeky, zatímco jang je slunečný jižní svah kopce, resp. severní břeh řeky.