sing‑ming (Tao)
sing‑ming (xing-ming 性命), „přirozenost a osud“, pojem čínské filozofie a taoistických praktik vnitřního zušlechťování (nej-lien). V taoismu přirozenost (sing) označuje vrozenou duchovní podstatu člověka, která jej předchází, protože je přítomna už od stvoření světa jakožto kosmický duch šen. Po narození postupně převáží v člověku druhotná, nižší přirozenost, získaná „ze semene otce a krve matky“, která jej orientuje na vnější svět a pudí k uspokojování žádostí a potřeb. Tuto přirozenost musí následovatel Cesty ve své praxi opět zpětně transmutovat do primární podoby; praktiky vnitřního šlechtění přirozenosti tudíž tvoří meditační a kontemplativní metody, jejichž cílem je ztišit a pročistit ducha (čching-ťing). Osud či „život“ (ming) označuje fyzickou podstatu, kterou je vitální síla čchi. Jako taková rovněž předchází zrození člověka, když je v primární formě tvořivou substancí formující vesmír. Tělo člověku obdobně formuje ve své druhotné, postkosmické (chou-tchien) podobě a produkuje jeho tělesné potřeby. V procesu vnitřní kultivace se musí transformovat do původní kvality, pohybovými, dechovými a koncentračními praktikami, jež vedou k utišení a zastavení tělesné žádostivosti, která pak následně nepodněcuje ani žádostivost duševní. Ve většině taoistických škol se zdůrazňuje nutnost pěstování jak přirozenosti, tak osudu, lišit se mohou v posloupnosti procesu. V jižních školách taoistické vnitřní alchymie (nej-tan) se např. začínalo přeměnou tělesné podstaty, zatímco v severních se upřednostňovaly nejprve meditace pročišťující ducha.