Lao‑c’ chua‑chu ťing (Tao)
Lao‑c’ chua‑chu ťing (Laozi huahu jing 老子化胡经), Kanonická kniha o přeměně barbarů Lao-c’em, taoistické dílo z období dynastie Východní Ťin (265–317); autorství se přisuzuje taoistickému učenci Cesty nebeských mistrů (Tchien-š’-tao) Wang Fuovi (Wang Fu 王浮). Kniha odráží tehdejší polemiky taoistů s buddhisty o prvotnosti nauky. Wang v ní shromáždil tradované výklady a argumenty, podle nichž se Lao-c’ po svém odchodu ze země na západ transformoval v Buddhu, aby hlásáním jednoduššího učení „civilizoval barbary“; buddhismus se tak vykresluje jako jen nedokonalá odnož taoismu. Dílo bylo později doplňováno a rozšířeno až na 10 svazků. V průběhu dějin se vícekrát stalo terčem střetů buddhistů s taoisty. Na počátku dynastie Tchang v 7. století bylo zakázáno, za dynastie Jüan, podporující buddhistickou věrouku, se roku 1285 stalo první z „falešných“ knih z taoistické sbírky Tao‑cang, které odsoudili ke spálení. Nekompletní rukopis díla byl nalezen koncem 19. století ve známých Tunchuangských jeskyních na západě Číny.