Tchien‑š’‑tao (Tao)
Tchien‑š’‑tao (Tianshidao 天师道), Cesta nebeských mistrů, první organizovaná forma religiózního taoismu; známá je i pod jménem Wu-tou-mi-tao, Cesta pěti měřic rýže. Sekta vznikla ke konci éry panování císaře Šun-tiho (126–144 n. l.) v oblasti provincie S’-čchuan a jejím zakladatelem je Čang Ling, jeden z náboženských vizionářů a hlasatelů, kteří působili na konci dynastie Chan ve 2. století. Čang hlásal, že byl pověřen samotným Nejvyšším pánem Laem (Tchaj-šang Lao-ťün), aby začal šířit pravou víru a nahradil jí uctívání falešných bohů krvavými oběťmi. Jako jeden z projevů tohoto pověření začal pro sebe užívat titul „nebeský mistr“ (tchien-š’). Součástí víry byla utopická vize příchodu nového spravedlivého řádu, jenž bude nastolen po všeobecné apokalypse, kterou přežijí jenom vyznavači správné víry. Čang si získal velké množství přívrženců a pospolitost komunity upevňoval masovými očistnými obřady (čaj), které kromě navázání komunikace s novými božstvy sloužily i k léčení, protože nemoci prohlašoval za důsledek hříchů. Kajícníci spisovali své prohřešky na proužky papíru, které se odesílaly Třem hodnostářům (San-kuan), hříchy odpouštějícím božstvům. K typickým praktikám sekty patřilo i užívání ochranných amuletů (fu-lu) a provádění orgiastických rituálů (che-čchi). Základním používaným textem byla teologickým způsobem interpretovaná verze Tao‑te‑ťingu (Lao‑c’ Siang‑er ču). Tchien-š’-tao jako první taoistická sekta již nebyla jen volným seskupením souvěrců, nýbrž si vytvořila pevnou organizační strukturu. Území její působnosti se dělilo na 24 okrsků (podle 24 časových údobí, na něž se dělil lunární rok) a život každé jednotky řídil k tomu určený kněz. Na konci života odevzdal Čang Ling insignie božské moci svému synovi Čang Chengovi a poté se podle pověsti i s manželkou a dvěma učedníky vznesl za bílého dne na nebesa (fej-šeng). Ideu spravedlivého státu se na dobu téměř čtvrt století podařilo realizovat Čang Lingovu vnukovi Čang Luovi, když v době rozpadu dynastie Chan vytvořil se svou komunitou nezávislou základnu, v níž se život řídil pravidly, která sekta hlásala. Po jejím obsazení vojsky jednoho z vládců nově vzniknuvších království byla roku 215 velká část věřících přesídlena do centrální severní Číny, další odešli do jižní Číny. V následujícím období došlo k rozdělení Číny, když její sever ovládly na tři století kočovné nečínské kmeny. Tato historická okolnost způsobila, že Cesta nebeských mistrů procházela na severu a jihu Číny ne zcela stejným vývojem. Na severu (Pej Tchien-š’-tao) byla konfrontována s buddhismem, jemuž dobyvatelé spíše dávali přednost, což vyvolalo potřebu její reformace. Hlavní postavou severní větve je reformátor Kchou Čchien-č’. Na jihu (Nan Tchien-š’-tao) se mísila s místními tradicemi taoismu, což dalo vzniknout novým školám a směrům. Významným reformátorem jižní větve byl Lu Siou-ťing. Komunity následovníků nebeských mistrů v dalším vývoji přestaly existovat, pravděpodobně se postupně rozvolnily do nově vznikajících oficiálních náboženských struktur. Institut nebeských mistrů však přetrvával i nadále a vyústil ve 13.–14. století do zformování hlavní větve taoismu v jižní Číně, Cesty správné jednoty (Čeng-i-tao).