Sing‑ming kuej‑č’ (Tao)
Sing‑ming kuej‑č’ (Xing-ming guizhi 性命圭旨), Principy pěstování přirozenosti a osudu, významné dílo taoistické vnitřní alchymie (nej-tan) z doby dynastie Ming, reprezentující severní taoistickou školu Cesta dokonání pravé skutečnosti (Čchüan-čen-tao). Publikováno bylo poprvé roku 1615, jeho autor není známý. Netypicky pro literaturu tohoto druhu jde o značně rozsáhlý text s podrobnými teoretickými rozvahami, doplněný i o ilustrace. Popisy v něm jsou ovšem spíše rázu pojednání o principech nežli přímých instrukcí k provádění konkrétních praktik. Dílo klade důraz na nutnost současného pěstování (šuang-siou) jak vrozené „přirozenosti“ (sing), duchovní podstaty člověka, tak i „osudu“ či „života“ (ming), jímž je fyzická podstata (sing-ming). Považuje za důležité, aby vnitřní kultivace stejnoměrně rozvíjela ducha i tělo, a prováděly se tudíž praktiky zacílené na obě stránky člověka. Dále zdůrazňuje potřebu propojovat učení taoismu, buddhismu a konfucianismu, což se v textu i obsahově odráží, protože obsahuje koncepce všech tří učení a početné citace z jejich děl.