Čchüan‑čen‑tao (Tao)
Čchüan‑čen‑tao (Quanzhendao 全真道), Cesta dokonání pravé skutečnosti, spolu s Cestou správné jednoty (Čeng-i-tao) jeden ze dvou dodnes existujících hlavních směrů religiózního taoismu. Formovat se začíná ve 12.–13. století v tehdy nečínskými etniky okupované severní Číně. Zakladatelem této linie je Wang Čchung-jang (1112–1170), který nejprve mnoho let poustevničil ve střední Číně v posvátných horách Čung-nan-šan a poté od roku 1167 začal šířit nauku na Šantungském poloostrově, kde zakládal komunity žáků. O tři roky později zemřel při cestě zpátky na západ provázen čtyřmi učedníky. Žáci rakev s ostatky odnesli na Čung-nan-šan a po třech letech povinného dodržování smutku se rozešli do různých částí země předávat mistrovu nauku dále. Nové učení se brzy stalo populárním, ačkoli ze strany vládců se mu zprvu nedostalo oficiálního uznání; roku 1195 dokonce bylo jeho největší centrum na čas zavřeno. Hlavní zásluhu na uznání a později i rozšíření vlivu školy měl nejznámější ze sedmi osobních Wangových žáků (Pej čchi-čen) a pozdější opat Kláštera bílých oblaků (Paj-jün-kuan) v Pekingu Čchiou Čchu-ťi (1148–1227). Díky osobnímu vlivu na Čingischána, jehož nástupci se svými vojsky později dobyli a na téměř století ovládli Čínu, získal pro sektu autonomní postavení s významnými výsadami správy nad všemi církvemi, jakož i osvobození od daní a povinných prací. Právě to jí v době okupace Číny mongolskou dynastií Jüan přivedlo mnoho nových stoupenců. Zároveň však vyvolalo averzi buddhistických hodnostářů, zejména poté, co Cesta dokonání pravé skutečnosti začala zabírat opuštěné buddhistické kláštery a znovu rozvířila věkovitou polemiku o Buddhovi jakožto Lao-c’ově žákovi (Lao-c’ chua-chu ťing). Po intervenci u císaře bylo uspořádáno několik disputací na toto téma, z nichž taoisté odešli zcela poraženi. Jedním z důsledků porážky byl příkaz ke spálení kanonické sbírky taoistických textů Tao‑cang, kterou opětovně sestavili taoističtí mistři právě za mongolské dynastie a která byla vůbec nejkomplexnějším souborem, jaký se v historii této sbírky podařilo shromáždit. Nicméně sekta působila i nadále, a zejména mimo metropoli měla významný vliv. Za následující dynastie Ming spolu s postupným odklonem císařského dvora od církevních institucí slábne i formální pozice Cesty dokonání pravé skutečnosti, tím spíše, že pravomoci řízení církví získali nebeští mistři (tchien-š’) Cesty správné jednoty. Škola se však dále rozvíjela, zejména formou klášterních komunit, z nichž nejvitálnější byla sekta Dračí brány (Lung-men-pchaj). Ta se za dynastie Čching v 17. století zásluhou svého 7. patriachy Wang Čchang-jüea rozšířila i do jižní Číny a stala se nejvlivnější taoistickou školou v celé zemi. Cesta dokonání skutečnosti navazuje na tradice školy vnitřní alchymie (nej-tan) rozvíjené za dynastií Tchang a Sung a vyznává symbiózu taoismu s konfucianismem a buddhismem, zejména čchanovým. Na rozdíl od více doktrinářské a liturgické Cesty správné jednoty spočívá její praxe primárně v individuální sebekultivaci (siou-lien). Ve všech jejích školách jsou hlavními metodami, vedle studia příslušných textů, meditace a praktiky vnitřní alchymie (nej-tan). Cílem je duchovní transmutace osobnosti s vírou v konečné splynutí s pravou skutečností, za niž se považuje prvopočáteční prázdnota tao. Aby toho člověk dosáhl, musí přetrhat citové vazby k vnějšímu světu a pročišťovat své nitro (čching-ťing), zbavit je závislosti na potřebách a žádostivosti. Tím vytváří i podmínky pro shromažďování a uchovávání základních životních substancí těla, esence ťing a krve. Ty posléze příslušnými praktikami transmutuje do prekosmické kvality (sien-tchien). Z těchto důvodů patřily život v ústraní, celibát a asketický život k hlavním atributům Čchüan-čen-tao. Kultivování po stránce duchovní i tělesné se označovalo jako šlechtění vnitřní přirozenosti a života (sing-ming), což je další charakteristický prvek školy. Pozdější vývoj sice vyústil v monasticismus, organizovaný klášterní způsob života, v jehož rámci se zaváděly i regule vnitřního řádu či praxe provádění rituálů jako v jiných školách, nicméně sebekultivace a meditační praktiky zůstaly i nadále dominantními. Mistři této linie většinou nepsali nové texty a vycházeli z již existujících děl. Nebylo ani zvyklostí připisovat svým pracím zázračný původ – např. že je příjemci vyjevily božské bytosti (čen-žen) nebo že je získal formou nebeského písma (tchien-šu) v extatickém vytržení. Pokud vytvářeli vlastní tvorbu, obvykle měla formu poezie, případně komentářů ke klasikům či didaktických prací.