sien (Tao)
sien (xian 仙), „nesmrtelný“, též se nazývá sien-žen (xianren 仙人), nesmrtelný člověk, nebo šen-sien (shenxian 神仙), božský nesmrtelný, taoistická kategorie pro člověka, světce, který vlastním vytrvalým úsilím, případně požitím elixíru (tan) dosáhl stavu nesmrtelnosti a s tím spojených nadpřirozených schopností. K dosažení nesmrtelnosti sloužily různé duchovní i fyzické praktiky, požívání alchymických preparátů a elixírů (tan), meditace (cuo-wang), sexuální praktiky (fang-čung-šu), po vzniku religiózní formy taoismu i odříkávání posvátných spisů a konání dobrých skutků, jak tomu bylo např. v sektě Svrchované čistoty (Šang-čching-pchaj). V rané tradici v době před naším letopočtem se věřilo, že nesmrtelní obývají bájné ostrovy (Pcheng-laj) či posvátné hory (Kchun-lun). Představovali od lidského světa oddělenou kategorii bytostí, mezi nimiž se obyčejný smrtelník mohl ocitnout pouze nějakým zázrakem, např. když se mu zjevil světec a obdařil jej elixírem nesmrtelnosti. V pozdější tradici, od prvních staletí našeho letopočtu převážila víra, že nesmrtelným se může stát každý, pokud dokáže vytrvale kráčet cestou sebekultivování a provádění příslušných praktik, případně požije elixír nesmrtelnosti; svůj hlavní výraz našla v pozdější praxi vnitřní alchymie (nej-tan). S tímto „polidštěním“ nesmrtelných došlo i k jejich kategorizaci a hierarchizaci obdobné té v lidské společnosti. Známý taoista Ke Chung takto rozlišoval tři kategorie nesmrtelných světců: nejvyšší byli nebeští nesmrtelní, tchien-sien (tianxian 天仙), přebývající v nejvyšších sférách; pod nimi byli pozemští nesmrtelní, ti-sien (dixian 地仙), kteří obydlují pozemské ráje (tung-tchien); nejnižší představovali nesmrtelní uvolnivší se z mrtvoly, š’-ťie-sien (shijiexian 尸解仙), ti žijí v podsvětí. Nesmrtelní tvoří oblíbený motiv čínského umění a literatury. Jejich symbolem je bílý jeřáb s rudě zabarvenou hlavou, na kterém podle legend vystupují na nebesa, když opouštějí lidský svět.