čchi‑kung (Tao)
čchi‑kung (qigong 气功), doslova „mistrovství čchi“, „práce s čchi“, souhrnný, v moderní době používaný název pro různé starobylé čínské praktiky tzv. pěstování života (jang-šeng), jejichž cílem je harmonizace a ovládání tělesné vitální síly čchi za účelem získání tělesné i duševní harmonie. Mají uplatnění léčebné, meditační i sebeobranné. Z hlediska formy se dělí na cvičení klidová, tzv. tiché umění ťing-kung (jinggong 静功), což jsou meditačně koncentrační praktiky, a cvičení pohybová, tzv. pohybové umění tung-kung (donggong 动功), založená na řízených (tao-jin) nebo spontánních pohybech, resp. na cvičení klidově pohybová. Provádějí se vestoje, vsedě i vleže, v chůzi, mohou zahrnovat i automasáže. Osnovou praktik všech typů jsou tři principy: regulace těla tchiao-šen (tiaoshen 调身), regulace mysli tchiao-sin (tiaoxin 调心) a regulace dechu tchiao-si (tiaoxi 调息). Regulace těla má za cíl přivodit úplné uvolnění svalstva, což je předpokladem pro nerušenou cirkulaci čchi v organismu; regulace mysli vede k dokonalému utišení myšlenkové činnosti a dosažení vnitřního ticha (čching-ťing) potřebného pro posílení a transformaci čchi; regulace dechu znamená většinou neuvědomělé a spontánní dýchání, jež je v souladu s přirozeným prouděním čchi, existují ovšem i techniky řízeného dýchání (tchu-na). Historicky vzniklo pět velkých škol: taoistická, buddhistická, konfuciánská, léčebná a bojová; někdy se uvádí i škola lidová, jež zahrnuje např. exorcistické či magické praktiky. Taoisté používali mystické kontemplace a zdůrazňovali současné šlechtění ducha i těla (sing-ming); buddhisté kladli důraz na duchovní cvičení, méně na cvičení těla; konfuciáni zdůrazňovali potřebu morálního zušlechťování a dosažení stavu vnitřního klidu; léčebný směr se koncentruje na léčení nemocí, udržení zdraví a na prevenci; škola bojová je zaměřena na zvýšení vnitřní síly a tělesné obratnosti k účelům sebeobrany. Moderní čchi-kung na institucionální bázi a zaměřený zejména léčebně se v Číně začíná konstituovat od 50. let 20. století. Významnou postavou té doby je Liou Kuej-čen (Liu Guizhen 刘贵珍, 1920–1983), který začal provozovat zdravotní kursy a zasloužil se o založení státního léčebného institutu čchi-kungu v přímořském městě Pej-taj-che (Beidaihe 北戴河) na východním pobřeží Číny roku 1956. Odhaduje se, že různým formám čchi-kungu se dnes v Číně věnuje na sto milionů lidí a počet jeho odnoží a škol dosahuje více než tří tisíc.