jang‑šeng (Tao)
jang‑šeng (yangsheng 养生), „pěstování života“, souhrnný název pro různé taoistické praktiky, jejichž účelem je získání dokonalého zdraví a dlouhověkosti (čchang-šeng pu-s’) jako předpokladu k dosažení nesmrtelnosti. V taoistickém náhledu převažuje přístup, že je nejprve nutné dosáhnout dokonalé tělesné harmonie, a tudíž i zdraví, a až na tomto základě lze dále šlechtit a transformovat ducha šen, aby mohl splynout s prvopočáteční prázdnotou tao, což je konečný cíl snažení (te-tao). Praktiky jsou proto zacíleny na doplnění a posílení vitální energie čchi, determinující životní síly, která se musí dále transmutovat do původní kosmické kvality (jüan-čchi). Využívají se cvičení tělesná, dechová, mentální a koncentrační, součástí je i dietetika. Pojem jang-šeng se v zachovaných literárních dílech objevuje poprvé u filozofa Čuang-c’a ve 4. století před n. l., který ovšem tělesná cvičení považoval za praktiky nižší úrovně nežli pěstování mysli, duchovní kultivaci. Poměrně rozsáhlé popisy metod i s citacemi z již neexistujících děl se nacházejí v lékařském díle z roku 610, Ču‑ping jüan‑chou lun (Zhubing yuanhou lun 诸病源侯论), Pojednání o původu a projevech nemocí. Přibližně do 10. století bylo pěstování života doménou hlavně taoistických a lékařských kruhů. Od doby dynastie Sung, kdy začaly být mezi vyššími vrstvami konfuciánských vzdělanců populární taoistické kultivační praktiky vnitřní alchymie (nej-tan), se jang-šeng ve spojení s konfuciánskou etikou a meditačními technikami čchanového buddhismu stává širším společenským fenoménem.