Tchaj‑i‑tao (Tao)
Tchaj‑i‑tao (Taiyidao 太一道), Cesta nejvyšší jednoty, jedna z pozdních taoistických sekt, založená za dynastie Ťin mezi lety 1138–1140 Siao Pao-čenem (Xiao Baozhen 萧抱珍, ?–1166); rozšířená byla v severovýchodní a severní Číně. Siao využíval v praxi obřady obětování (ťiao) a exorcistického léčení nemocí vymítáním zlých duchů a posíláním vyznání z hříchů božským Třem hodnostářům (San-kuan), v čemž navazoval na pradávné praktiky prvních taoistických sekt linie nebeských mistrů (Tchien-š’-tao). Dále převzal ze společensky vžitých etických norem konfuciánské kladení důrazu na loajalitu k panovníkovi a v rámci rodiny k rodičům a starším členům. Díky těmto prvkům se sekta stala značně oblíbenou a rozšířenou v nižších vrstvách obyvatelstva. Dalším faktorem její popularity byl komunitní způsob organizace a vysvěcování, který nebyl závislý na oficiálních církevních institucích. V sektě se uplatňovaly i praktiky vnitřní alchymie (nej-tan). Za následující mongolské dynastie Jüan se Cestě nejvyšší jednoty dostalo podpory a potvrzení nezávislosti ze strany panovníků a její kněží byli zváni k vykonávání státních obřadů v hlavním městě. Po pádu této dynastie od poloviny 14. století hnutí postupně zaniklo a již se více neobnovilo. Žádné literární památky se po něm nedochovaly.