feng‑šuej (Tao)
feng‑šuej (fengshui (风水), „vítr a voda“, na Západě označovaná též jako geomancie, staročínská nauka zabývající se postupy, jak správně umístit a orientovat hroby, budovy, bydliště, okna a dveře či nábytek v místnosti, aby jejich rozmístění nemělo negativní vliv ať už na živé, nebo na duše zesnulých v záhrobí. Její používání je doloženo už u starých kultur na území Číny ve 4. tisíciletí před n. l. Vychází z přesvědčení, že tvar terénu, rozmístění stromů, směr toku vody, převažující větry nebo i vliv planet a hvězd odrážejí nebo mění proudění energie čchi, případně vztahy mezi její chladnou jinovou a teplou jangovou silou (jin-jang). Smyslem postupů je najít správnou polohu, kde působící síly jsou v rovnováze nebo se alespoň eliminují negativní vlivy. K výpočtům se používaly různé pomůcky, přístroje na zaměření postavení nebeských těles, výpočetní tabulky, později magnetický kompas aj. Využívaly se rovněž koncepce učení o osmi trigramech (pa-kua) a pěti hybatelích (wu-sing). Nauka feng-šuej se kromě okolních asijských zemí rozšířila ve 20. století i na Západ. V současnosti se často její principy využívají při stavbě nových obydlí, od rodinných domků až po budovy bank či hotelů, při rozmísťování nábytku, oken a dveří v interiérech atp.