tao‑š’ (Tao)
tao‑š’ (daoshi 道士), taoistický mistr nebo kněz. Význam pojmu nebyl ve všech historických údobích a kontextech stejný. Prvně se objevuje v textech z doby chanské (3. století před n. l. – 2. století n. l.). Tehdy se jím označovali tzv. opravdoví lidé (čen-žen), idealizované mytologické postavy minulosti, světci, kteří dosáhli následováním Cesty (siou-tao) nadpřirozených schopností a nesmrtelnosti, případně se používal i pro současné hledače nesmrtelnosti, alchymisty a mágy (fang-š’). V době formování prvních sekt religiózního taoismu zhruba od 2. století n. l. byl tao-š’ vůdce komunity, mistr, který si dokázal získat stoupence a přesvědčit je o svých výjimečných schopnostech, magické síle, napojení na vyšší mocnosti, porozumění mysteriu tao apod. Asi od 5.–6. století, kdy se začala taoistická církev institucionalizovat, vytvářely se standardy klášterního života a formoval klérus, je titul používán pro taoistického hodnostáře vyššího stupně, který prošel předepsanou iniciací a výchovou, je členem církevní instituce a požívá respektu spoluvěřících. V severní větvi taoismu, Cestě dokonání pravé skutečnosti (Čchüan-čen-tao), může být tao-š’ i žena, v jižní linii Cesta správné jednoty (Čeng-i-tao) jsou tao-š’ jenom muži.