Čeng‑i‑tao (Tao)
Čeng‑i‑tao (Zhengyidao 正一道), Cesta správné jednoty, spolu s Cestou dokonání pravé skutečnosti (Čchüan-čen-tao) představuje jeden ze dvou hlavních směrů religiózního taoismu. Zformoval se postupně ve 13.–14. století spojováním proudů navazujících na nejstarší taoistickou sektu, Čang Lingovu Cestu pěti měřic rýže (Wu-tou-mi-tao) ze 2. století n. l. Označení čeng-i, „správná jednota“, používaly už první taoistické sekty jako vymezení vůči tehdejším šamanským, lidovým a podobným náboženským praktikám. Sídlem Cesty správné jednoty jsou kláštery v pohoří Lung-chu-šan na východě Číny, kde se měl původně před svým odchodem na západ věnovat taoistickým naukám Čang Ling a kam přesídlil zpátky ve 3. století jeho vnuk Čang Šeng. Hlavní představitelé této linie, tzv. nebeští mistři (tchien-š’), se začali dostávat do přízně císařů a byli zváni ke dvoru, aby prováděli obřady, od konce dynastie Tchang, a zejména za následujících dynastií Sung a Jüan (10.–14. století). Císař Čen-cung (998–1022), jenž se prohlásil potomkem taoistického božstva, které se mu zjevilo ve snu, oficiálně potvrdil potomka Čang Tao-linga ve 24. generaci, Čang Čeng-sueje (Zhang Zhengsui 张正随), jako pokračovatele linie nebeských mistrů založené ve 2. století a roku 1015 sektě věnoval území v pohoří Lung-chu-šan, kde sídlila. Roku 1239 provedl 35. nebeský mistr Čang Kche-ta (Zhang Keda 张可大) na příkaz císaře sjednocení sekt Zázračného klenotu (Ling-pao-pchaj) a Svrchované čistoty (Šang-čching-pchaj) s Cestou úplné jednoty. Když si později podrobili dynastii Jižních Sungů mongolští dobyvatelé, tentýž mistr se dostal do přízně i nového vládce Möngkea (1251–1260) a byl požádán o poskytnutí posvátných ochranných amuletů. Následující panovník, Kublaj chán (1260–1295), pozval roku 1276 na císařský dvůr do Pekingu 36. nebeského mistra Čang Cung-jena k provedení taoistických rituálů. Dal Čangovi pravomoc nad sektami v jižní Číně a udělil mu titul „36. nebeský mistr od dynastie Chan“, čímž titul tchien-š’, používaný potomky Čang Tao-linga po celá staletí, oficiálně potvrdila autorita císaře. Tím se ještě posílilo významné postavení nebeských mistrů a Cesty správné jednoty v rámci taoistické církve. Definitivně to bylo potvrzeno roku 1304, kdy nebeský mistr 38. generace Čang Jü-cchaj získal pravomoci řídit všechny sekty na jih od řeky Jang-c’-ťiang. S výjimkou severní Cesty dokonání pravé skutečnosti byly ostatní sekty spojeny s Cestou správné jednoty a od té doby se nazývají tímto jménem. Po nástupu dynastie Ming (1348), která taoismus nevyznávala, začal vliv školy upadat, titul nebeský mistr byl ve společenské hierarchii přeřazen do nižších kategorií a jeho nositelé přestali být postupně zváni k císařskému dvoru. Zcela pak o tuto výsadu přišli za dynastie Čching v císařské éře Tao-kuang (1821–1850) a od té doby už škola působila jen v lidových vrstvách. Cesta správné jednoty se vyznačuje prováděním liturgických obřadů, zejména půstních (čaj) a obětování (ťiao), spiritismem, zaříkáváním, používáním talismanů a zápisovými registry pro novice. Za duchovního původce své nauky považuje Lao-c’a ve zbožštělé podobě (Tchaj-šang Lao-ťün), přímým předavatelem učení a hlavou školy jsou nebeští mistři. Kněží tohoto směru se mohou ženit a žít v klášteře i se svými rodinami.