fang‑š’ (Tao)
fang‑š’ (fangshi 方士), „mistr praktik“, „mistr receptů“; označení mágů, kteří působili zhruba mezi 6. stoletím před n. l. a 3. stoletím n. l., zprvu především ve východní Číně, v oblasti Šantungského poloostrova. Zabývali se ezoterickými praktikami věštění, okultismu, astrologie, vymítání duchů, magického léčení, zaklínání nebo komunikace s božstvy a nesmrtelnými bytostmi (sien), různými tělesnými a dechovými cvičeními, jakož i výrobou elixírů (tan) k dosažení dlouhého života (čchang-šeng pu-s’) a pokusy o dosažení fyzické nesmrtelnosti. Svými alchymickými experimenty v oblasti transmutace rumělky na zlato a výroby elixíru nesmrtelnosti rovněž přispěli k rozvoji znalostí tehdejší protochemie či farmakologie. Největšího vlivu dosáhli ve 2. století před n. l. na počátku vlády dynastie Chan, kdy se těšili značné přízni panovnického dvora, neboť se věřilo, že mohou komunikovat s božstvy, navštěvovat ostrovy nesmrtelných (Pcheng-laj) a získávat pro své klienty jejich přízeň. Známá je postava mága Li Šao-ťüna působícího na dvoře chanského císaře Wu-tiho. Velkým patronem fang-š’ů byl vnuk zakladatele dynastie Chan princ Liou An (Chuaj-nan-c’), pro něhož údajně pracovaly stovky mágů. Exorcistické a další praktiky fang-š’ů později hojně využívali kněží (tao-š’) prvních taoistických sekt (Wu-tou-mi-tao) a lze je považovat za jeden ze zdrojů podílejících se ve 2. století n. l. na vzniku religiózního taoismu.