chuo‑chou (Tao)
chuo‑chou (huohou 火候), „fáze ohně“, termín taoistické alchymie vnější (waj-tan) i vnitřní (nej-tan). Ve vnější alchymii označuje způsoby a stadia používání ohně k přetavování ingrediencí. Fázování ohně se řídilo příkazy a zákazy, které měly zabránit, aby došlo ke „zkažení“ elixíru, jelikož to by bylo nezvratné. Oheň se mj. nesměl rozdmýchávat v určité dny, neboť by to mohlo vyvolat nelibost božstev, rovněž nebylo záhodno s ním pracovat během bouřky či silného větru. Do laboratoře měli zapovězený přístup slepice, kohouti, ale i buddhističtí mniši. Alchymista sám pak nesměl při práci požívat česnek, pórek ani pálivé pokrmy, naopak musel zapalovat vonné tyčinky a pronášet modlitby vzývající pomocná božstva. Ve vnitřní alchymii fázování ohně znamená odlišné využívání koncentrace a řízeného dýchání podle jednotlivých etap nitroalchymického procesu. U ohně, jímž je míněno pozorností, myslí a pomocí dechu řízené vedení čchi, se rozlišuje bojový oheň, wu-chuo (wuhuo 武火), a kultivovaný oheň, wen-chuo (wenhuo 文火). Bojový oheň se užívá k rozdmýchání vnitřního tepla v elixírovém poli (tan-tchien), představuje jangovou, akční fázi procesu. Jeho pomocí začíná „přetavování“ základních ingrediencí vnitřní alchymie, tj. esence (ťing) a čchi. Po dosažení jisté fáze se nahradí působením kultivovaného ohně, což je jinové stadium spontánní neaktivity (wu-wej). V této fázi se neprovádí řízené dýchání ani pohybování čchi, pozornost je udržována v elixírovém poli, kde se elixír samovolně nahřívá a shromažďuje k dalšímu použití. Fáze ohně patří k ezoterickým prvkům učení vnitřní alchymie, které se předávaly jenom přímým zasvěcením žáka mistrem.