waj‑tan (Tao)
waj‑tan (waidan 外丹), „vnější alchymie“, „vnější elixír“, pojem označující starodávnou disciplínu, jejímž hlavním cílem bylo získat prostřednictvím transmutace kovů, minerálů nebo rostlinných produktů elixír nesmrtelnosti. Přívlastek „vnější“ se používá k odlišení od alchymie vnitřní (nej-tan), jejíž podstatou jsou fyziologické transmutace prováděné uvnitř těla pomocí různých cvičebních praktik. Počátky alchymie v Číně sahají přinejmenším do doby dynastie Chan do 2. století před n. l., kdy se na císařském dvoře objevuje první historicky známý alchymista Li Šao-ťün. Největší rozkvět zažila za dynastie Tchang (7.–10. století), v průběhu následujících několika století postupně vymizela a byla zcela nahrazena alchymií vnitřní. Alchymické procesy se prováděly v místnostech, kde hlavními pomůckami byly tavicí kotlík a pícka (ting-lu) či jiný zdroj tepla a základními ingrediencemi vystavovanými transmutacím byly rumělka, olovo a rtuť. Velmi důležitým aspektem tavení bylo správné ovládání a fázování síly ohně (chuo-chou). V nejstarších dobách alchymický proces provázely rituály a invokace božstev, která měla být nápomocna k jeho zdárnému dovršení. V pozdější tradici, ideově vycházející zejména z prvního alchymického spisu Čou‑i cchan‑tchung‑čchi, se proces vnímal jako zkrácená simulace makrokosmických dějů iniciovaných působením vzájemně protikladných sil jin-jangu. Jednotlivá stadia procesu byly tedy analogií k vývojovým fázím vesmíru, a to stejně jako v alchymii vnitřní reverzním směrem (fan). To znamená, že se hledal způsob, jak transmutací sloučenin zpětně získat čistý jangový a již dále neměnný, čili věčný prvek, jehož požití zajistí alchymistovi nesmrtelnost.