Tchaj‑pching‑ťing (Tao)

Tchaj‑pching‑ťing (Taipingjing 太平经), Kniha nejvyššího míru, jeden z nejstarších textů religiózního taoismu, používaný zejména v školách linie nebeských mistrů (Tchien-š’-tao). Doba vzniku díla není známá, z historických zápisků je však doložené, že dvě nedochované verze textu byly věnovány už chanským císařům Čcheng-timu v 1. století před n. l. a Šun-timu ve 2. století n. l. Autor díla také není znám, text pravděpodobně vznikal postupně v průběhu času a podílelo se na něm více autorů. Podle tradičního výkladu má božský původ a vyjeven byl v podobě nebeského písma (tchien-šu). V souboru taoistických spisů Tao‑cang se dochovaly dvě verze Knihy nejvyššího míru. Jedna má 57 kapitol (nejstarší verze měla mít podle záznamů 170 kapitol), druhá jsou výňatky z ní v rozsahu 10 kapitol, zkompilované začátkem 10. století. Jedním z ústředních témat knihy je idea obnovení spravedlivé společnosti „velkého míru“, která existovala kdysi v dávných časech, ale v důsledku celkového morálního úpadku zanikla. K jejímu znovunastolení je potřebný osvícený a ctnostný vládce, který se bude řídit návody světců (čen-žen), jež získali prostřednictvím nebeského písma od nebeského mistra (tchien-š’). V knize je dále obsažena idea „dědičného břemene“, čcheng-fu (chengfu 承 负), čili představa, že hříchy jedince, neodčiní-li je za svého života, se přenášejí generačně na jeho potomky, kteří budou za ně trpět, například v podobě nemocí. Pokud by se však podle knihy lidé chovali v souladu s principy tao, jak je popisuje, tato následnost se přeruší a společnost znovu nalezne harmonii a mír. Za další účinný prostředek zlomení neblahého osudu jsou označovány meditace typu soustřeďování se na nediferencovanou a jednolitou přirozenost tao (šou-i).

Vladimír Ando