Nan tchien‑š’‑tao (Tao)
Nan Tchien‑š’‑tao (Nan Tianshidao 南天师道), jižní Cesta nebeských mistrů, označení pro jižní větev původní Cesty nebeských mistrů (Tchien-š’-tao), která se začala formovat za doby Severních a Jižních dynastií (420–589 n. l.). Označení se užívá pro odlišení od severní odnože (Pej Tchien-š’-tao), která se v době rozdělení Číny rozvíjela na severu země obsazeném nomádskými kmeny. Jižní se vytvářela míšením prvků přinášených imigrací ze severu, kde bylo náboženství nebeských mistrů již etablováno mezi bohatými šlechtickými rody, s tradicí taoismu na jihu reprezentovanou zejména osobou Ke Chunga. V nižších společenských vrstvách uchycení se víry napomáhala skutečnost, že zde již od začátku 3. století žili potomci předešlé početné imigrace stoupenců, kteří přišli ze severu po zániku taoistické komunity založené nebeským mistrem Čang Luem. Společným prvkem jižních sekt je používání rituálů, talismanů, společných modliteb, očistných půstů atd. Typickým rituálem bylo tzv. odesílání peticí nebeským hodnostářům, při němž kněz (tao-š’) v modlitbě vnitřní vizualizací absolvuje audienci u příslušných božstev a předává jim seznam hříchů a proseb sepsaný věřícím. Na rozdíl od severní větve, která se ocitla ve sporu s buddhismem, jižní větev do sebe absorbovala i prvky Buddhova učení. Hlavním představitelem tohoto směru je Lu Siou-ťing, mezi významné sekty patří sekta Svrchované čistoty (Šang-čching-pchaj) a sekta Zázračného klenotu (Ling-pao-pchaj). Jižní a severní větev Cesty nebeských mistrů se později po sjednocení země začaly postupně od doby dynastie Tchang (7.–10. století) prolínat a v období dynastie Jüan (13.–14. století) se obě staly součástí Cesty správné jednoty (Čeng-i-tao).