Tao‑te‑ťing (Tao)
Tao‑te‑ťing (Daodejing 道德经), přibližný překlad Kniha o cestě tao a její síle te, podle domnělého autora se nazývá i Lao‑c’ (Laozi 老子), Starý mistr, a podle své délky též Wu‑čchien c’ wen (Wuqian zi wen 五千字文), Text o pěti tisících znacích, základní dílo taoismu ve všech jeho podobách. Doba vzniku, stejně jako otázka, kdo je jeho autorem, jsou v badatelské obci už dlouhou dobu předmětem různých teorií. Tradice text přisuzuje Lao-c’ovi, který měl žít za dynastie Čou v 6. století před n. l.; ten je ovšem historicky nejasnou postavou. Moderní studie dobu vzniku díla kladly různě do období Válčících států (5.–3. století před n. l.) až dynastie Chan a text se považoval za práci více autorů, která vznikala postupně. Otázka autorství asi definitivně zodpovězena nebude nikdy, ovšem co se týče datování, dva mimořádné archeologické objevy z 20. století pomohly jednoznačně vymezit nejpozdější možnou časovou hranici jeho vzniku. Prvním byl nález z roku 1973 na pohřebišti Ma-wang-tuej (Mawangdui 马王堆), kdy v hrobce šlechtice prokazatelně pohřbeného roku 168 před n. l. byl objeven na hedvábí psaný rukopis Tao‑te‑ťingu. Text je rozdělen na dvě části, jejichž pořadí je obrácené, než jak je známe z Wang Piho edice ze 3. století n. l. První část přitom podle názoru některých badatelů může pocházet z doby před rokem 195 před n. l. Ještě významnější je z hlediska datování ovšem druhý nález z lokality Kuo-tien (Kuo-tien Lao-c’), učiněný roku 1993. Zde rovněž v hrobce nalezený text Tao‑te‑ťingu psaný na bambusových proužcích totiž nepochybně pochází ze 4. století před n. l. Tyto jednoznačné fyzické důkazy tedy naznačují, že doba vytvoření díla se skutečně může blížit datu tradovanému, čili 6. století před n. l. Zásluhu za napsání a zachování textu připisuje tradice taoistickému mistru Jin Simu, který prý zdržel Starého mistra, když ten odcházel pryč ze země, a požádal jej, aby ho zasvětil do svého učení a aby je sepsal. Ze starých kronik víme, že již ve 2. století před n. l. bylo za císaře Ťinga (156–140 před n. l.) dílo povýšeno na kanonickou knihu (ťing), jež měla být šířena a studována po celé zemi. V průběhu dějin vyšel později bezpočet vydání Tao‑te‑ťingu, které byly vesměs založeny na nejstarších editovaných verzích od Jen Cuna (Yan Zun 严尊, 1. století před n. l.), Che-šang-kunga a Wang Piho. Kniha se ve většině z nich dělí do dvou částí pojmenovaných Kniha o cestě tao, Tao‑ťing (Daojing 道 经), a Kniha o síle te, Te‑ťing (Dejing 德经), a text má celkově 81 kapitol (v některých verzích ale i 64, 66 nebo 72 kapitol). Formou hutných krátkých výroků, veršů, aforismů či instrukcí podává základní teze, které tvoří náplň taoistického učení. Jsou zde kosmologické úvahy o tao, prázdném stavu nebytí jakožto nepoznatelném prapůvodu veškerenstva, a jeho síle te, jejímž prostřednictvím se tao projevuje v bytí. Uváděním příkladů vzájemně protikladných vlastností a činností ilustruje text dualitní a relativní povahu všeho existujícího, kdy nic v projeveném světě není stálé a absolutní, vše podléhá změnám (pien-chua), aby se nakonec navrátilo (fan) do prázdnoty, z níž vzešlo: „Jakmile všichni uznali krásné krásným, už tu bylo ošklivé, jakmile všichni uznali dobré dobrým, už tu bylo i co bylo nedobré. Tak rodí se bytí z nebytí, tak nemožné se snadným se doplňuje, tak srovnává se dlouhé s krátkým, k sobě se kloní vysoké s nízkým, k sobě se druží zpěv a doprovod, tak po sobě jde to vpředu s tím, co je zpět.“ (Kap. 2, Mladá fronta, Praha 1994). Z této povahy bytí se odvíjí v taoistickém náhledu na svět závěr, že životní snažení jedince nemůže být zacíleno na získání pominutelných pozemských statků a slávy, nýbrž má směřovat k tomu, co je jedině stálé a věčné – a tím je prázdné nebytí tao: „Naplňujeme to, co držíme, ač by bylo lépe to nechat být, brousíme špice, ač je nemůžeme nadlouho uchovat ostré, plníme domy zlatem a drahokamy, ač nikdo je nedokáže uhlídat. Nestoudný v zámožnosti a v postavení sám na sebe svolává pohromu; po skončeném díle sám odcházej – neboť to je Cesta nebe!“ (Kap. 9) Kráčet po taoistické Cestě znamená přestat přisuzovat věcem kladnou či negativní hodnotu, přestat s rozlišováním a za vším vnímat skrytou původní jednotu (šou-i): „Vezmi svou neklidnou duši a obejmi všechno v jediném, a nic vás nerozdělí!“ (Kap. 10). Skutečný mudrc (šeng-žen) je tedy podle Tao‑te‑ťingu ten, kdo zcela souzní s tao, a je tudíž zájmově vyprázdněný a stojí mimo dualitu rozhodování. Obdobně jako tao tvoří, ale neřídí, stejně i on do ničeho nezasahuje a nechává vše plynout přirozenou cestou (c’-žan). Tuto v principu individuální cestu je záhodno aplikovat i v širším společenském záběru, protože pak bude nalezen soulad mezi lidským životem a všeobecnými zákony platnými pro celý vesmír. Text nabízí model mudrce-vládce, který paradoxně právě díky své citové nezaangažovanosti v lidském světě jediný dokáže spravovat svět správným způsobem. Činí-li mudrc takto nezaujatě v pozici vládce, obnovuje původní rovnováhu a uvádí věci v harmonii: „Nebe a země nemají takzvaný vztah k lidem, všechny věci jsou jim jen věchtoví psi. Ani Světci nemají takzvaný vztah k lidem, a lidstvo je jim jen smečkou věchtových psů...“ (Kap. 5). „Spravování Světcovo vypadá tak: vyprázdní srdce lidí a naplní jim břich, oslabí jejich vůli a posílí skelet – a lid bude navěky bez poznání a bez žádosti, takže i vědoucí se neopováží cokoli učinit! Světec nebude dělat nic, a přece všechno jím bude řízeno!“ (Kap. 3). Hlavním a jediným prostředkem vládnutí mudrce je zjednodušování lidské povahy. Pokud se svět přinavrátí do stavu prostoty mysli a omezených žádostí, vymizí příčiny, které jsou původcem chaosu a strádání: „Odložíte-li moudrost a zbavíte se vedení, stokráte na tom vyzíská lid! Odložíte-li vztah k lidem a zbavíte se povinné odpovědnosti, z lidí se opět stanou oddaní synové! Odložíte-li chytrost a zbavíte se ziskuchtivosti, zmizí loupež a hrabivost! Jen na tom trojím založit kulturu nestačí; třeba je přidat něco, k čemu se lidé mohou vracet: jednoduchost napohled i vnitřní prostotu, málo zájmů, žádosti žádné!“ (Kap. 19). Utopická vize harmonického soužití podle zákonů tao odráží v minulosti rozšířenou představu, že takováto ideální společnost existovala kdysi v dávných časech, kdy zemi vládli osvícení panovníci: „Ve starověku ti, kdož dovedli uplatňovat Tao, nevyužívali toho k osvětě lidu, ale naopak činili lid hloupým a prostým! Obtížnost spravování lidu je v přemíře jeho vědomostí. Proto: spravovat stát vědomostmi je zločin proti státu, nespoléhat se při správě státu na vědomosti je štěstí státu!“ (Kap. 65). Lze se domnívat, že nabízená koncepce vládnutí nevládnutím reflektuje mimo jiné i společenskou situaci v posledních staletích vlády dynastie Čou naplněných válkami mezi aristokratickými rody a zbídačováním obyvatelstva. Potvrzují to i pasáže textu, které přímo odsuzují kořistnický přístup mocných a válčení: „Čím více je na světě zákonů a zákazů, tím bídnější je lid! Čím je více mezi lidmi naostřených zbraní, tím větší panuje ve státě rozvrat! Čím více je mezi lidmi dovedných mistrů, tím více přibývá divných věcí! Jak přibývá zákonů a nařízení, množí se zloději a lupiči!“ (Kap. 57). „Zbraně jsou nástroje, jež neznamenají štěstí, nejsou to nástroje urozeného muže! I když jich použije, že jinak nemůže, má stejně pokoj a mír za cosi vyššího. A i když zvítězí, nepřikládá tomu kladnou hodnotu! Neboť kdo by v tom viděl něco dobrého, to by byl člověk, kterého zřejmě těší zabíjet!“ (Kap. 31). Přestože je Tao‑te‑ťing dílem filozofické povahy bez sebemenšího náznaku náboženského uvažování a prostým jakýchkoli teologických koncepcí, abstraktnost mnoha jeho myšlenek poskytuje prostor pro různou interpretaci, proto mohl později být využit i při koncipování náboženských dogmat a stal se stěžejním textem religiózního taoismu, kde ovšem jednotlivé jeho výroky jsou interpretovány v teologickém smyslu (Lao‑c’ Siang‑er ču). Obdobně lze některé pasáže chápat jako návody pro postupy, které byly později uplatňovány v praktikách taoistické vnitřní alchymie (nej-tan). Tao‑te‑ťing nejenom že významně ovlivnil čínskou civilizaci, ale dnes již představuje součást kulturního bohatství lidstva a patří mezi vůbec nejpřekládanější díla světové literatury.