Chuang‑Lao (Tao)
Chuang‑Lao (Huang-Lao 黄老), původně jeden z raných směrů filozofického taoismu, který vznikl v období Válčících států (5.–3. století před n. l.) ve východní Číně, předchůdce prvních sekt religiózního taoismu. Navazoval na živé tradice víry v nesmrtelné bytosti (sien), jeho název je odvozen od jmen Chuang-tiho, Žlutého císaře, a Lao-c’a, které stoupenci školy považovali za duchovní zakladatele učení. V učení se mísily prvky taoismu a kosmologických učení o jin-jangu a pěti hybatelích (wu-sing) s tradicemi hledání nesmrtelnosti a praktikami starověkých mágů (fang-š’), ale i s politickými doktrínami o způsobech vlády v souladu s univerzálními zákony tao. Toto učení pak ovlivňovalo jiné tehdejší myšlenkové směry, např. legisty nebo konfuciány. Nauka postupně nabývala stále více náboženský charakter a přibližně v 2.–1. století před n. l. začali být její duchovní zakladatelé uctíváni jako božstvo Chuang-lao-ťün, mystický šiřitel taoistické nauky. Učením Chuang-Lao byli ovlivěni i někteří císaři dynastie Chan, např. Wen-ti (Wendi 文帝, vládl 180–157 před n. l.), a zejména Chuan-ti (Huandi 桓帝, vládl 147–167 n. l.), který namísto ke starým svatostánkům začal každoročně vysílat procesí k místům tradičně uctívaným jako hrobky Chuang-tiho a Lao-c’a. Chuang-lao-ťün byl ve 2. století n. l. přijat jako hlavní božstvo v jedné z prvních taoistických sekt, Cestě nejvyššího míru (Tchaj-pching-tao).